8. Porod
Návrat Měsíčňana byl naplánován na týden před porodem. Ještě čtyři dny trvalo, než prošel všemi bezpečnostními procedurami, a když dorazil na letiště v Praze, měla jsem dva dny před termínem. Čekali jsme ho s babi a Waldemarem na letišti a já si nebyla jistá, jak na něho budu reagovat. Z jedné strany jsem se hrozně těšila a z druhé strašně bála. Babi mě stále utěšovala, a kdyby tu nebyla ona, asi bych to nezvládla. Když ale vyšel z prosklených dveří, bylo mi jasné, že ho stále miluju. Rozběhla jsem se i přes těžké břicho a objímala a líbala a pak si zase nic nepamatuju.
Opět jsem se probudila v nemocnici, ale tentokrát mě za ruku nedržela babi, ale Osky. Spal na židli a hlavu měl zakloněnou. Chrápal jako o život. Bolelo mě celé tělo, ale byla jsem nesmírně šťastná. Tak tohohle holomka jsem si vzala, mě jde o život a on si tady chrápe, až drnčí okenní tabulky. Zmáčkla jsem mu ruku a on se okamžitě probral.
„Jak ti je?“ zeptal se hned a byla na něm vidět ta starost a bylo to moc milý.
„Jo, je to dobrý, co se stalo?“ pošeptala jsem, i když jsem si všechno pamatovala.
„Nic, jen si omdlela pod tíhou stresové situace, jak říkal primář. Smím tě políbit?“ zeptal se jako středoškolák a mě se v tu chvíli chtělo začít smát. Přikývla jsem a on se ke mně naklonil. Tak za tenhle sladký polibek mu vše odpouštím. Nejlepší na něm bylo, že jsem si vůbec nepřipouštěla nějaké to krvesmilstvo, či sebemenší nepříjemný pocit. Bylo mi zkrátka tak, jak má být manželce, když jí políbí milující manžel.
„Mám pro tebe dvě zprávy, jednu špatnou a jednu dobrou. Kterou chceš slyšet dřív?“ tak tuhle otázku jsem bytostně nenáviděla, ale neměla jsem tolik sil, abych odporovala a tak jsem řekla, že tu špatnou.
„Až do porodu musíš zůstat v nemocnici. A teď tu dobrou, povolili mi, abych ti z měsíce přivezl dárek. Čeká na tebe doma.“
Zasmála jsem se a řekla mu na oplátku: „Já mám pro tebe taky dvě zprávy, ale obě jsou špatný, kterou chceš slyšet dřív?“ nenechal se zaskočit, usmál se a řekl, že tu dobrou.
„Tak ta první je, že od teď už tě nikdy nikam nepustím, i kdybys mě prosil na kolenou,“ pousmál se a v tu chvíli se mu vytvořily ty krásné dolíčky, pro které jsem se do něj zamilovala.
„No a ta druhá, že jsem už vymyslela jména pro holky a nehodlám na nich nic měnit.“
Trochu se zarazil a nesměle pronesl: „No, když se s tím nedá nic dělat, tak mám prostě smůlu, ale já jsem tak přemýšlel, že by se jedna jmenovala Jana a druhá Kateřina.“
Je skvělý. Manželství sice nestojí na takových detailech, jako jsou jména dětí, ale když si vybere ty samá jména, máte důvod si říct, že láska je nádherná. Nesnižuje tento pocit ani to, že je logické, že děvčata by měly mít jména po babičkách, ale řekněte to mojí duši, asi vás nebude poslouchat.
„To ti poradila babi, ne?“ pravila jsem s podezřením. Usmál se a přikývl. Jak říkám je skvělý, ale babi taky. Vtom mi začaly bolesti. Okamžitě mě odvezli na sál a já po několika desítkách otřesných minut, za přítomnosti Oskyho, porodila dvě krásná zdravá děvčata.
Po porodu jsem uvítala, když nás Waldemar odvezl ve svém voze, neboť nemocniční dodávka byla sice pěkná, ale rodina je rodina. Na dveřích našeho bytu byl napsán barvami nápis: „Vítáme vás, lásky naše.“ Vešla jsem s Janou do předsíně, a za mnou šel Osky, který nesl Kateřinu. Celý byt byl vyzdoben květinami a mně se zdálo, že se tady někdo zbláznil. V obývacím pokoji byl na stole balík, který nesl známky něčeho, co bylo posláno z jiného státu, či z jiného světa, prostě na tom balíku byly desítky razítek, kolků a jiných ukazatelů toho, že nejde jen tak o nějaký balík třeba z Benešova. Babi a Waldemar si stoupli vedle sebe a zazpívali nám starou českou písničku o tom, jak dvě srdce našly světlo svého domova. Kdyby ta písnička byla jen o jednu sloku kratší, dalo by se to vydržet, ale protože z Jany začalo něco kapat a Katka křičela, ba až řvala, museli jsme tu milou produkci zastavit a postarat se o děvčata. Když obě mimina spokojeně usnula, rozbalila jsem si dárek z Měsíce. Byl to sedmikilový kus antizlata, velikosti dětské hlavy, s nejvyšší ryzostí. Jeho cena byla odhadována na sto dvacet tisíc dolarů, ale pro mě znamenal víc, než peníze. Cítila jsem z něj jakousi sílu, podivné nedokazatelné vlnění. Na jedné straně měl výčnělek, který se při dopravě ulomil. Měsíční antizlato jsem uložila na poličku nad postelí a ten malý ulomený kousek jsem dala do sekretáře. Jestli byly mé výzkumy a následně dizertační práce v pořádku, tak s tímto kusem antizlata k nám vstoupilo štěstí.
Hlasité předčítání