11. Probuzení
„Podejte mi tampon, sakra ženská, co to vyvádíte?“ zaslechl jsem jakýsi hlas. Nic jsem necítil, jen usínánííí.
„Hezky papej, nebo se bude maminka zlobit,“ slyšel jsem hlas KGB, ale nemohl jsem otevřít oči a ani pohnout rukou. Bylo mi mdlo a přeci jsem byl rád, že slyším právě ji.
„Kdy by se měl probrat?“ zněl do ticha dutě hlas nějaké paní. Dál už nic nevím, jen že mě všechno bolelo.
„Martine, Boucho, safra Bouchale, tak už se probuď!“ Otevřel jsem oči a vedle mě stála KGB s Martinkou a mamka.
„No sláva, člověče, ty bys snad prospal půl roku. Nejsi přece medvěd.“
„Co se stalo?“ zeptal jsem se nabíraje ztěžka dech, protože jsem si nemohl na nic vzpomenout.
„Někdo po tobě střílel,“ řekla mamka a vzala mě za ruku.
„Kde jsme a kolikátého je?“
„Neboj, jsme v nemocnici v Praze. Stalo se to předevčírem. Už máš za sebou tři operace a bude to dobrý.“
Všechno mě strašně bolelo, ale únava byla silnější. Zase jsem usnul.
Probudil jsem se ráno. Bylo šero a na nebi svítily hvězdy. Naproti v posteli ležel nějaký muž a sténal. Měl jsem strašnou žízeň a tak jsem hledal nějaký vypínač, abych si rozsvítil. Nahmatal jsem jakési tlačítko a zmáčknul, ale nic se nerozsvítilo. Co je to za nemocnici, když tady nic nefunguje? Už jsem chtěl začít volat, jenže tu se rozsvítilo malé světlo a vešla sestřička.
„Mám strašnou žízeň,“ zašeptal jsem a ona mi dala napít. Vypil jsem celou sklenici a chtěl jí říct o tom nefungujícím světle. Byla však rychlejší a ukázala mi to tlačítko se slovy: „Tady tímhle tlačítkem mě zavoláte, když budete něco potřebovat.“ Protřepala mi polštář a zeptala se, jestli ještě něco chci. Momentálně jsem nic nechtěl, jen spát. A opět jsem omdlel. V poledne mě probudila sestra a usmívala se.
„Máte návštěvu, tak se dejte do pucu.“ Tentokrát mi protřepala deku a navíc otřela vlhkým kapesníkem tvář. Za chvíli přišla mamka s Martinkou. Vyprávěla mi, co a jak se přihodilo. Ten muž, který po mě střílel, byl nějaký Mexičan, jenž dal všechno své zlato na sázku, že dopad vyvolá tsunami. Když sázku prohrál, počkal si, až budu sám a chtěl mě zastřelit. Jenže se mu tak klepaly ruce, že mě trefil do ramenního kloubu a tak mé tělesné funkce nepoškodil. Jen mám v rameni nový platinový kloub. Poprosil jsem ji, jestli by mi přinesla notebook s internetem, ale řekla, že už ho tu má sestra, která mi ho dá, kdykoli budu chtít. Ještě se zeptala, jestli mi nevadí ten muž, co leží naproti, ale řekl jsem, že si alespoň budu moci s někým povídat. KGB je prý už zase s Jožkou v Argentině, prý se tam něco zajímavého semlelo kolem antizlata a tak se omlouvá, ale přiletí až zítra. Když obě odešly, donesla mi sestřička oběd. Nebylo to jídlo, které bych si zrovna přál, ale měl jsem takový hlad, že jsem to vše snědl. Naštěstí mám pravou ruku normální. I když je fakt, že představa, že mě pěkná sestřička krmí, taky nebyla k zahození. Pak jsem nějakou chvíli komunikoval díky internetu s ředitelem Gold Lota. Byl rád, že mi je líp, ale chtěl, abych pracovní záležitosti ještě odložil, až budu fit. Odložil jsem notebook a zavřel oči.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Zápletka s vesmírným zlatem, které po dopadu na Zemi mění světovou ekonomiku a postupně odhaluje své další formy (antizlato, lunaurum, apofisum), je neuvěřitelně originální a nosná. Generační přesah dodává příběhu epický rozměr a ukazuje, že máš obrovskou fantazii. K dokonalosti chybí jen trochu ucelenější zaměření – občas příběh zbytečně uhýbá k telenovele (např. linka s incestem), což zastiňuje tvé jinak skvělé sci-fi nápady.
Atmosféra – ★★★☆☆
Text dokáže velmi dobře vtáhnout do děje, zejména v první části, kde je skvěle cítit nadšení z objevování vesmírné anomálie a následná globální panika. Atmosféra však občas trpí příliš rychlými skoky v čase a divokým střídáním žánrů mezi sci-fi, rodinným dramatem a komedií. Kdybys dal klíčovým a emotivním scénám více prostoru, aby mohly pořádně doznít, čtenář by se do postav vcítil ještě mnohem hlouběji.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a dialogy působí přirozeně, což je pro udržení pozornosti čtenáře naprosto klíčové. Text by však potřeboval pečlivější redakci, protože se v něm objevují pravopisné chyby, překlepy a stylistické neobratnosti, které zbytečně ruší jinak dobrý dojem. Také doporučuji více využívat pravidlo „ukazuj, nepopisuj“ (show, don’t tell), jelikož mnoho zásadních událostí je čtenáři pouze suše oznámeno, místo aby je postavy přímo prožily.
Celkové hodnocení:
Jde o neobyčejně nápadité a ambiciózní dílo, které v sobě skrývá obrovský potenciál pro skvělý sci-fi román. Ačkoliv text vyžaduje ještě dost redakční práce, uhlazení dějových linek a sjednocení tónu, tvé vypravěčské nadšení a schopnost vymýšlet originální koncepty jsou obdivuhodné. Nenech se odradit nutnými úpravami, máš velký talent pro budování světů a příběhů, které čtenáře zkrátka baví číst.