2. Prázdniny v Praze
Studuji na lékařské fakultě v Bahía Blance. Na Jižní Americe se mi líbí snad všechno, počínaje antizlatem a konče tím, že mi tam říkají Katy Bouša. Chudáci, neumí říct moje jméno. Ale Čechy, potažmo Prahu miluju jako nostalgickou vzpomínku na krásné dětské časy, i když jsem jich moc neměla. Kdykoli tam přiletím, mám pocit svobody a nadšení. Snad to má každý, kdo jezdí na prázdniny k babičce, ať už je to do Londýna, nebo do Horní Lhoty. Na konci ročníku mi rodiče dopřáli za výborné výsledky prázdniny u prarodičů v Praze. Na letišti mě čekali všichni. Babička a děda Koutní i babi Bouchová s dědou Waldemarem. Připravili mi společnou večeři u Bouchů a pozvali i několik hostů. Měla jsem nevýslovnou radost, když mi oznámili, že přijde i Oskar Bartoň junior. Je stejně starý jako já a v mládí jsme si spolu hodně hráli. Je to ten, který se narodil tetě Janě a strejdovi Oskarovi, nyní mému tchánu. Neviděla jsem Oskyho hodně let a těšila jsem se na vzpomínání a vlastně hlavně na to, jak dnes vypadá a jak žije. Když zazvonil, šla jsem mu otevřít. Za dveřmi nestál ten poďobaný veselý kluk, ale nádherný muž v saku a kravatě a trochu chvějícím hlasem řekl, že mi to moc sluší. Byl úplně úžasný. Měl v sobě kromě našich společných vzpomínek i spoustu energie a nebojím se říct i duševní krásy. Normálně jsem se do něj zamilovala. Celé prázdniny jsme chodili po Praze, nebo jezdili na výlety a dělali hlouposti, na které nebyl v běžném životě čas. Například jsme skákali padákem nebo zabloudili v podzemí Českého Krumlova. Jednu věc bych však chtěla zdůraznit, že celou dobu si ke mně Osky nic nedovolil. Až poslední týden, když jsme zůstali sami v jeho bytě, jsme se trochu odvázali a pak se nekontrolovaně náš vztah dostal do fáze milenců. Ráno, když jsme leželi v objetí a vychutnávali si teplo toho druhého, vyprávěl mi, že našel na půdě staré zápisky, něco jako deník své mamky Jany a tak si ho přečetl. Nebylo tam nic moc zajímavého, ale jedna věc ho přece upoutala, ba až šokovala. Totiž, když bydleli jeho rodiče v Trentonu, tak Oskar (jeho táta) pracoval pro NASA a byl tak vytížen, že se v tu dobu vracel domů pozdě a většinou unaven. Mamka pracovala na půl úvazku a měla spoustu času se věnovat sobě. Jednou přišel na návštěvu Oskarův kamarád Jarda, ale Oskar musel zůstat v práci. Mamka si s ním dala pár skleniček vína, trochu si mu postěžovala, on ji utěšoval a už to bylo.
„Za devět měsíců jsem se narodil,“ řekl Osky a políbil mě.
„Takže ty jsi synem Jardy?“ zeptala jsem se, i když jsem mu vše rozuměla.
„Jo, asi jo. Táta to tuší, nebo spíš asi ví, ale nic neřeší. A když se po letech narodil brácha Richard, trochu mě začal přehlížet. Chtěl bych letět do Španělska a v národním archivu najít nějaké informace o osudu lodi Santa Emanuela Regio. To je totiž loď, kterou si můj pravý táta pronajal na těžbu antizlata a v níž asi našel svoji smrt.“
Po odletu do Bahía Blancy jsme si s Oskym telefonovali, mailovali a využívali každý večer zázraky techniky, jen abychom spolu mohli být, i když jen elektronicky.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Zápletka s vesmírným zlatem, které po dopadu na Zemi mění světovou ekonomiku a postupně odhaluje své další formy (antizlato, lunaurum, apofisum), je neuvěřitelně originální a nosná. Generační přesah dodává příběhu epický rozměr a ukazuje, že máš obrovskou fantazii. K dokonalosti chybí jen trochu ucelenější zaměření – občas příběh zbytečně uhýbá k telenovele (např. linka s incestem), což zastiňuje tvé jinak skvělé sci-fi nápady.
Atmosféra – ★★★☆☆
Text dokáže velmi dobře vtáhnout do děje, zejména v první části, kde je skvěle cítit nadšení z objevování vesmírné anomálie a následná globální panika. Atmosféra však občas trpí příliš rychlými skoky v čase a divokým střídáním žánrů mezi sci-fi, rodinným dramatem a komedií. Kdybys dal klíčovým a emotivním scénám více prostoru, aby mohly pořádně doznít, čtenář by se do postav vcítil ještě mnohem hlouběji.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a dialogy působí přirozeně, což je pro udržení pozornosti čtenáře naprosto klíčové. Text by však potřeboval pečlivější redakci, protože se v něm objevují pravopisné chyby, překlepy a stylistické neobratnosti, které zbytečně ruší jinak dobrý dojem. Také doporučuji více využívat pravidlo „ukazuj, nepopisuj“ (show, don’t tell), jelikož mnoho zásadních událostí je čtenáři pouze suše oznámeno, místo aby je postavy přímo prožily.
Celkové hodnocení:
Jde o neobyčejně nápadité a ambiciózní dílo, které v sobě skrývá obrovský potenciál pro skvělý sci-fi román. Ačkoliv text vyžaduje ještě dost redakční práce, uhlazení dějových linek a sjednocení tónu, tvé vypravěčské nadšení a schopnost vymýšlet originální koncepty jsou obdivuhodné. Nenech se odradit nutnými úpravami, máš velký talent pro budování světů a příběhů, které čtenáře zkrátka baví číst.