4. Šupina z kapra
Kus apofisa, který jsme od Henryho dostali, vážil tři a půl gramu. Uřízli jsme kousek a ten malý kousíček rozřezali na slabé plátky. Každý z těch plátků vypadal přesně jako šupina z kapra. Vzal jsem jeden plátek do pinzety a díval se na něj přes lupu proti světlu. Měnil barvu podle toho, jak silné světlo bylo za ním. Od zlatavě růžové až po namodrale šedou. Když jsem otočil plátek proti slunci, rozzářilo se, jako by mělo radost a zlatá barva se přímo rozsvítila. Zvedl jsem hlavu výš a otočil apofisum proti lampě nade mnou. V tu chvíli přišla mamka a já se tak lekl, že mi plátek z pinzety vypadl rovnou do pusy. Než jsem se z leknutí vzpamatoval, polkl jsem šupinu, jako by byla k snědku. Mamka to zahlédla a přiskočila ke mně. Začala mě tlouct do zad, jako by mi zaskočil kousek rohlíku, ale docílila tím jen to, že mně dva dny bolela záda.
„Mami, já to spolkl!“ zareagoval jsem, když mě přestala mlátit.
„Promiň, ale já si to chtěl jen prohlídnout.“
Mamka nic neřekla a jen mě vzala za ruku a vedla k rentgenu. Když bylo po všem, tak po prostudování rentgenových snímků kroutila hlavou a zašeptala:
„To snad není možný. Ono to zmizelo. Tys ho snad strávil?“
Po novém převážení jsme zjistili, že jsem polkl 0,017 gramu apofisa. Dál jsme se tím nezabývali. Jen jsem měl hlásit a zapisovat každou hodinu jakékoli změny, pocity či domněnky o mém stavu. Nechtě jsem se stal pokusným králíkem. Mamka říkala, že je to lepší, než kdybych byl pokusnou krysou. Vím, že chtěla vzniklou situaci trochu odlehčit, jenže mě do smíchu nebylo. Nikdo netuší, co to se mnou udělá. Už za půl hodiny jsem pocítil první zvláštní chvění. Mamka mě vzala na multiskener a tlak teplota a i ostatní naměřené hodnoty byly malinko zvýšené. Po dalších dvou hodinách se vše uklidnilo a veškeré mé reakce byly stejné jako dřív a tak jsme usoudili, že jsem to apofisum opravdu strávil. Pro jistotu mě mamka ještě vzala na magnetickou rezonanci, která však potvrdila naše dosavadní podezření. Plátek apofisa se v mém těle prostě rozpustil.
Dva dny se nedělo nic zvláštního. Třetí den ráno jsem jako obvykle při snídani pustil rádio a začal jsem si k hudbě, kterou pouštěli, zpívat. Všichni na mě zůstali koukat, jako bych vyplivl velrybu. Obě sestry, Koláč i rodiče zírali s otevřenou pusou a já nevěda proč, jsem přestal jíst.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se, koukaje na jejich vyvalené oči.
„Ty zpíváš!!!“ překvapeně řekli všichni téměř zároveň. Nechápal jsem jejich úžas. Často si po ránu s rádiem zpívám a nikdy se nedivili.
„Zpívám, no a co?“ nechápal jsem.
„No jo, ale ty nezpíváš falešně!!!“ řekl Koláč a mamka zapnula diktafon, který měla vždy po ruce.
„Zazpívej ještě něco,“ poprosila mě, ale já v tu chvíli nemohl.
„No tak, hvězdo nenech se prosit,“ žadonila Jana. Bylo mi trapně, ale abych se přesvědčil, musel jsem si to taky poslechnout, protože můj hudební sluch nebyl z nejlepších. Začal jsem broukat se skupinou Labada jejich poslední hit a mamka mi přiložila diktafon až k ústům. Když jsem si poslechl nahrávku, byla stejně čistá jako originál. Nejvíc mě překvapilo, že i já jsem rozeznal drobné nečistoty a falešné detaily. Nikdy jsem na hudbu moc nebyl, ale teď mám sluch. Tedy hudební sluch. Požádal jsem Káču, jestli by něco nezahrála na kytaru. Sotva ji však vzala do ruky, už jsem věděl, že je zle. Okamžitě jsem jí kytaru sebral a jen tak bez ladičky jí dokonale doladil. Naladěnou kytaru jsem jí vrátil se slovy:
„Až se to zase rozladí, tak přijď,“ a jízlivě jsem se zasmál.
„Mamí, já chci taky sníst to apoflízum!!!“ dožadovala se Kateřina na mamce.
„Neblázni, to je možná pozitivní účinek, ale nikdo neví, co může ještě přijít,“ odporovala mamka a bylo na ní vidět, že to myslí smrtelně vážně.
Ten samý den se mi přihodila ještě jedna nezvyklá věc. Na cestě do laboratoře jsem našel v trávě malé mňoukající kotě. Nikdo v blízkém okolí nebyl a tak jsem byl přesvědčen, že se zatoulalo a vzal ho do rukou. Okamžitě mi v dlaních začalo vrnět a za dvě tři vteřiny tvrdě usnulo. Bylo mi divné, že jsem nezačal jako vždy sípat a dávit se, ale bylo tak roztomilé, že jsem nad tím nepřemýšlel. Od tohoto okamžiku jsem se kotěte nemohl zbavit. Všude, kde jsem byl já, bylo i ono. Dal jsem mu jméno Sir Henry. Odpoledne, když jsme s mamkou seděli v restauraci, jsem si objednal steak. Sotva jsem začal konzumovat své oblíbené jídlo, něco se mi připletlo mezi zuby. Vyplivl jsem ten kousek čehosi do dlaně a zkoumavě se podíval na číšníka. Ten okamžitě přiběhl a s omluvou jídlo odnesl. Měl jsem po chuti a tak jsem číšníkův návrh na novou porci odmítl a vypláchl si ústa vínem. Hned po polknutí mi bylo jasné, že ten předmět nebyl způsoben nedbalostí kuchaře nýbrž, že mi vypadla plomba ze stoličky. Navštívil jsem svého stomatologa a ten mi po patnácti vteřinách pozorování mých dutin vyndal další tři plomby se slovy, že tam jsou už zbytečné, protože zuby je díky svému dorůstání vytlačily. Nechápal to a chtěl ihned volat svému kolegovi, neboť se s tím nikdy nesetkal, ale jeho horlivost jsem okamžitě zarazil a donutil ho několika bankovkami mlčet.
Za dva dny jsem zpozoroval celkem osm zlepšení, co se týče mého tělesného stavu a dva, co se týče duševna. Ty tělesné byly: absolutní hudební sluch, dokonale zdravé zuby, žádné záděrky na nehtech, zdravé vlasy bez lupů, mizející staré jizvy, lepší zrak a nejdůležitější snad byla ztráta všech alergií, se kterými jsem se od mládí potýkal. Jestli jste napočítali sedm, tak to osmé zlepšení si radši nechám pro sebe.
Sakra já si to myslela, brácha je ještě panic a po večerech si to dělá. Budu mu muset nějakou dohodit, nebo se neožení.
Dále první duševní zlepšení se týkalo neuvěřitelného optimismu, který do mě jakoby vplul a nehodlal mě opustit a tím druhým síla. Nedá se říci, že by má síla byla větší, než jindy, ale nynější stav mi mou sílu kumuloval a dodával, když jsem to potřeboval. Například jednou, když jsme se svým švagrem Koláčem zkoušeli, kolik uděláme kliků, jsem se po normálně provedených čtyřiceti duševně chystal na ukončení této činnosti, ale cosi se ve mně vzpříčilo a já jich při hlasitém počítání rodičů a sester nasekal devadesát pět. Pak mě bohužel vzala křeč, protože duše chtěla, ale tělo nestačilo.
Hlasité předčítání