Díl 3. Apofisum
Po dvaceti letech
1. Já, jsem Jana, on je Simon
Hele, řeknu vám to, jak to je. Na nějaký dlouhí vysvětlování sem nikdy nebyl a z češtiny sem jednou měl i štyrku. To, že sem se pustil do psaní, je asi nejvjetčí odvaha, ale i hovadina, jakou sem moch udělat, protože já to asi nezvládnu. Rači nechám svoje zápisky přepsat ségře, páč ona je na tom lýp, teda co se týká jaziku.
Tak takhle by vypadal příběh psaný mým mladším bratrem Simonem, kdybych mu neopravila jeho pravopis. Jmenuji se Jana Bartoňová a mamka mi dala k osmnáctým narozeninám krásnou halenku, s výšivkami podle starých vzorů. Mé dvojče, sestra Kateřina od ní dostala nové vybavení do domácnosti. Káča je totiž už dva měsíce vdaná. Museli si zažádat o předčasné zplnoletění, aby se s Petrem mohli vzít dřív, než se jim to narodí. Petr vůbec nechtěl, ale jeho rodiče mu řekli, že jestli si ji nevezme, seberou mu auto a bude chodit pěšky. Nejradši bych byla, kdyby se Káča už konečně odstěhovala, abych měla celé patro pro sebe, ale prý se odstěhují až po svatbě. Svatba byla a oni ne a ne se rozhoupat. Zatím tady oxidují a ruší mě nejen ve dne, když si zkouším nové šaty, halenky a kosmetiku, ale i v noci svým trapným vzdycháním. Ani se jim nedivím. Mají tady všechno, co si přejí, jídlo, pití, soukromí a navíc nemusí uklízet. Ve vlastním domě by to všechno museli dělat, nebo si najmout služebnou. No nic, to jen pro začátek, abyste věděli, s kým máte tu čest. Ale přece ještě něco. Nenávidím špagety a Pinkovníky. Jo a mamka před námi tajila nějaké deníky, které schovávala ve své pracovně pod knihami, ale Káča je objevila a spolu jsme je všichni tři přečetli. Mnohému jsme nerozuměli, ale alespoň víme, jak to kdysi chodilo. Mezi námi, já bych taky pro lásku byla ochotná zabít, ale nemám lásku a tak nemám proč zabíjet. Teď už budu psát jen to, co mi Simon předložil. On je tak trochu génius, ale na češtinu prostě není.
Hlasité předčítání