6. Anrieta
Po skončení zasedání, kdy většina řečníků hovořila o mámině projevu, došlo i k hlasování. Závěrečné usnesení celého setkání MOPTOFLY vyplynulo pro mamku velice dobře. Bylo doporučeno zveřejnění celé problematiky, ale až po odkoupení apofisa firmou Lorexol. Večer byla mamka středem pozornosti. Všichni s ní chtěli hovořit o odvykacích postupech a mě to přišlo náramně vhod. Sedl jsem si s Anrietou do salonku a při popíjení vína jsme se seznamovali. Anrieta bydlí ve městě Potsdam, blízko Berlína. Smála se, když jsem jí řekl, že se to česky řekne Postupim. V mládí prý byla na výměnném pobytu v Karlových Varech a česky se naučila pár slov. To jsem se zase smál já, když mi česky přeříkávala: „Neničte zažízení pkoje“. A nebo: „brýden“. Sedělo se mi s ní tak dobře, že jsme si ani neuvědomili, že jsme v restauraci jako poslední. Když bylo hodně pozdě, doprovodil jsem jí až ke dveřím jejího pokoje. Otevřela a pozvala mě dál. Dveře jsem zavřel a objal jí. Nebránila se. První polibek trval asi dvě hodiny, alespoň mi to tak připadalo. Potom už nevím nic, jen to, že jsem se ráno probudil ve svém pokoji a mamka dělala, jako by se nic nedělo. Oznámila mi, že objednala letenky a že odlétáme za dvě hodiny. Při snídani jsem si sedl k Anrietě a řekl jsem jí, že odlétáme. Ihned zvedla telefon a objednala si letenku na ten samý let.
Do Frankfurtu jsme přilétli pozdě odpoledne. Mamka chtěla letět hned domů, ale já s Anrietou jsme chtěli být spolu, tak jsem mamku přemluvil, aby letěla sama, že na mě Anrieta dá pozor. Ví, o co jde a tak kdyby se něco se mnou dělo, může mi pomoct. Mamka měla obavu, že můj stav ještě není ustálený a že se něco může ještě objevit, já však ten dojem neměl. A i kdyby, teď v této situaci bych to zapřel. Anrieta měla ještě týden volno a tak jsme ten čas strávili u ní v Postupimi. Celý týden jsme z postele nevylezli. Nikdy jsem tolik sexu neměl, jako teď po apofisu. Mohl jsem skoro pořád. Anrieta taky reagovala lépe, než kdysi, alespoň to říkala. Řekla doslova, že má silnější orgasmus a větší chuť, ale neví, jestli je to tím apofisem, nebo mnou. Když se dovolená chýlila ke konci, rozhodla se, že dá výpověď a na odvykací kůru přijede do Prahy, kde na ni bude mamka a já dohlížet, aby se zbavila té apofisové závislosti.
Do práce jsem nastoupil v pondělí ráno. Anrieta měla přiletět asi za čtrnáct dní a já ten čas byl jako vyměněný. Bloumal jsem po chodbách jako bez života a stále myslel na Anrietu. Dost špatnou náladu mi také přivodilo oznámení rodiny, že během mé nepřítomnosti se ztratil Sir Henry. Mamka odletěla do Ameriky zařizovat koupi apofisa a tak jsem musel dohlížet nad výzkumnými pracemi v laboratoři. To bylo mé jediné štěstí, jinak bych se bez Anriety zbláznil. Ještě než mamka odletěla, dala všem členům rodiny polknout šupinu apofisa, aby mohla za pár dní, až přiletí sledovat jejich reakci. Všichni členové rodiny z toho byli nadšeni, jen praděda Waldemar svou dávku odmítl řka, že jemu už žádné zlato nepomůže. Přesto si šupinu vzal a vložil ji mezi snubní prstýnky, které měl schované na památku po prababičce. Sedl jsem si k Waldemarovi a on mi vyprávěl, jaké to bývalo kdysi. Rád jsem ho poslouchal. Měl při vzpomínání takové zasněné oči. Tentokrát mi však řekl o starých časech jen několik příběhů a pak chtěl, abych mu povídal o Anrietě. Je na ní prý moc zvědavý. Vyprávěl jsem mu tedy, jak jsme se seznámili a jak to mezi námi zajiskřilo. Usmál se a zavřel oči. Nechal jsem ho spát a šel do svého pokoje. Asi za minutu jsem se vrátil a nesl mu ukázat její fotku. Waldemar Gabriel však už nedýchal. Zemřel měsíc před devadesátými narozeninami.
Pohřeb byl den po mámině návratu z Ameriky. Požádal jsem jí, zda by se do Waldemarova pokoje mohla nastěhovat Anrieta, aby nemusela tu odvykací kůru strávit na hotelu a mamka souhlasila. Bylo divné, že nám Waldemar nikdy nevyprávěl o době, než se seznámil s prababičkou, takže jsme o něm nevěděli z dřívějšího života skoro nic. V jeho skříni jsem našel krabici s fotografiemi a kromě několika, na kterých byla prababička, jsem ty ostatní ženy neznal. Rozložil jsem je všechny po stole, vytřídil a zjistil jsem, že na nich bylo jen sedm žen. Pravděpodobně bývalé manželky, či přítelkyně. Waldemar o nich nikdy nemluvil a žádné kontakty jsme nenašli. Jen v deskách, kde měl osobní věci, byly čtyři oddací listy. Ani jeden z nich však nebyl o svatbě s naší prababičkou. Takže byl Waldemar asi pětkrát ženatý. Mamka se podívala na fotky a jednu paní poznala, prý to byla místní pošťačka, ale už prý taky nežije. Od smrti Waldemara se v domě cosi změnilo. Ne, že by bylo smutno, ale řekl bych, že nebylo tak veselo. Waldemar svým osobitým humorem, s nadsázkou a sarkasmem, dokázal pobavit celý dům. Moc nám chybí. Během dalších dní pomalu všichni členové rodiny prodělali nové tělesné úpravy po reakci s apofisem. Všem se podařilo těmito změnami projít bez jakýchkoliv následků, vyjma Koliho a taťky. Koláč dva dny zvracel, ale nakonec se apofisu podařilo jeho tělo přestavět a další reakce už byly stejné, jako u ostatních. Táta Osky to však nesl těžce celé dva týdny.
Týden po pohřbu přiletěla Anrieta. Čekal jsem na letišti a doufal, že bude s mým návrhem o bydlení u nás souhlasit. Zahlédl jsem jí už z dálky. Měla na sobě kostkovanou košili a texasky a hrozně jí to slušelo. Její první slova po dlouhém uvítacím polibku byla:
„Heč, učím se češky. Kde budu byglet?“ bylo slyšet, že si tu větu připravovala a já v tu chvíli byl nejšťastnější muž na téhle planetě.
„Jestli ti to nebude vadit, tak jsme pro tebe upravili pokoj po Waldemarovi.“ Anrieta souhlasila a tím umocnila mé štěstí až k nebeským branám. Je skvělá.
Hned ráno jsme s mamkou Anrietě naservírovali celý odvykací program. Byl to rozvrh na jeden měsíc. Napadlo mě, že bych jí mohl dát sníst tu šupinu apofisa po Waldemarovi a zatímco si Anrieta četla v odvykacím programu, zeptal jsem se ostatních česky, jestli jí můžu tu šupinu dát. Všichni souhlasili a já pro ni odešel do pokoje. Celá rodina snídala a při tom zpovídala Anrietu. Když jsem přišel zpátky s krabičkou s prstýnky a apofisem došel jsem až k Anrietě a krabičku otevřel. Anrieta na mě vykulila oči a nechápavě prohlásila dřív, než jsem něco stačil říct.
„Ale já se ještě nechci vdávat.“
Všichni se začali smát, až jim tekly slzy. Já začal koktat a vysvětlovat, že jsem to tak nemyslel a že jsem jí jen chtěl to apofisum dát a že v té krabičce s prstýnky ho měl Waldemar jen uložené a tak, když to pochopila i Anrieta, dala mi pusu a pošeptala mi, že v tu chvíli ale váhala, jestli má říct ano nebo ne. Bylo to moc příjemné přiznání.
Tak teď už to ale fakt nevydržím. Nejen, že Simonova holka bude bydlet v pokoji po Waldemarovi, ale nakonec jí dá i jeho apofisum. Když se údajně ptal, jestli jí ho může dát, já v místnosti nebyla, a asi bych nesouhlasila, protože jsem ho chtěla dát Petrovi. Petr je od včera totiž můj kluk. Pozval mě do kina a pak mi dal pusu. No nic, už nebudu rušit, já jen, abyste to věděli.
Hlasité předčítání