2. Prázdniny v Praze
Studuji na lékařské fakultě v Bahía Blance. Na Jižní Americe se mi líbí snad všechno, počínaje antizlatem a konče tím, že mi tam říkají Katy Bouša. Chudáci, neumí říct moje jméno. Ale Čechy, potažmo Prahu miluju jako nostalgickou vzpomínku na krásné dětské časy, i když jsem jich moc neměla. Kdykoli tam přiletím, mám pocit svobody a nadšení. Snad to má každý, kdo jezdí na prázdniny k babičce, ať už je to do Londýna, nebo do Horní Lhoty. Na konci ročníku mi rodiče dopřáli za výborné výsledky prázdniny u prarodičů v Praze. Na letišti mě čekali všichni. Babička a děda Koutní i babi Bouchová s dědou Waldemarem. Připravili mi společnou večeři u Bouchů a pozvali i několik hostů. Měla jsem nevýslovnou radost, když mi oznámili, že přijde i Oskar Bartoň junior. Je stejně starý jako já a v mládí jsme si spolu hodně hráli. Je to ten, který se narodil tetě Janě a strejdovi Oskarovi, nyní mému tchánu. Neviděla jsem Oskyho hodně let a těšila jsem se na vzpomínání a vlastně hlavně na to, jak dnes vypadá a jak žije. Když zazvonil, šla jsem mu otevřít. Za dveřmi nestál ten poďobaný veselý kluk, ale nádherný muž v saku a kravatě a trochu chvějícím hlasem řekl, že mi to moc sluší. Byl úplně úžasný. Měl v sobě kromě našich společných vzpomínek i spoustu energie a nebojím se říct i duševní krásy. Normálně jsem se do něj zamilovala. Celé prázdniny jsme chodili po Praze, nebo jezdili na výlety a dělali hlouposti, na které nebyl v běžném životě čas. Například jsme skákali padákem nebo zabloudili v podzemí Českého Krumlova. Jednu věc bych však chtěla zdůraznit, že celou dobu si ke mně Osky nic nedovolil. Až poslední týden, když jsme zůstali sami v jeho bytě, jsme se trochu odvázali a pak se nekontrolovaně náš vztah dostal do fáze milenců. Ráno, když jsme leželi v objetí a vychutnávali si teplo toho druhého, vyprávěl mi, že našel na půdě staré zápisky, něco jako deník své mamky Jany a tak si ho přečetl. Nebylo tam nic moc zajímavého, ale jedna věc ho přece upoutala, ba až šokovala. Totiž, když bydleli jeho rodiče v Trentonu, tak Oskar (jeho táta) pracoval pro NASA a byl tak vytížen, že se v tu dobu vracel domů pozdě a většinou unaven. Mamka pracovala na půl úvazku a měla spoustu času se věnovat sobě. Jednou přišel na návštěvu Oskarův kamarád Jarda, ale Oskar musel zůstat v práci. Mamka si s ním dala pár skleniček vína, trochu si mu postěžovala, on ji utěšoval a už to bylo.
„Za devět měsíců jsem se narodil,“ řekl Osky a políbil mě.
„Takže ty jsi synem Jardy?“ zeptala jsem se, i když jsem mu vše rozuměla.
„Jo, asi jo. Táta to tuší, nebo spíš asi ví, ale nic neřeší. A když se po letech narodil brácha Richard, trochu mě začal přehlížet. Chtěl bych letět do Španělska a v národním archivu najít nějaké informace o osudu lodi Santa Emanuela Regio. To je totiž loď, kterou si můj pravý táta pronajal na těžbu antizlata a v níž asi našel svoji smrt.“
Po odletu do Bahía Blancy jsme si s Oskym telefonovali, mailovali a využívali každý večer zázraky techniky, jen abychom spolu mohli být, i když jen elektronicky.
Hlasité předčítání