3. Humbuk
Od toho dne jsem lítal jako hadr na holi. Tiskovky, vystoupení v televizi, rozhlasu, přednášky a spoustu jiných aktivit, které se mi zdály někdy zbytečné, jindy ne. V každém případě jsem na sebe moc času neměl. Ve dne mě zaměstnával Jožka a v noci KGB. Noviny o mě psaly jako o zachránci lidstva a mně bylo trapné pořád do kolečka vysvětlovat, že to není jen má zásluha. Asi po čtrnácti dnech si nás Jožka vyzvedl o něco dřív, než bylo dohodnuto a jeli jsme do centra NASA. V přednáškovém sále bylo několik desítek zaměstnanců, kteří už čekali na šéfa. Ten vstoupil rázným krokem směrem k řečnickému pultu a hned spustil.
„Jak jistě všichni víte, dali jsme k vypracování několika desítkám vědců v různých státech zadání, jak řešit situaci, která nás zaskočila před nedávnou dobou v oblasti Cy21xl. Dnes máme předběžné výsledky velké většiny těchto týmů. Jde o to, abychom tyto návrhy zpracovali, posoudili a připravili svět na jejich realizaci. Podíval jsem se na tyto návrhy zevrubně a tři z nich se mi zdají jako nejlepší. Nebudu vám říkat, které se mi líbí, abych vás neovlivnil, ale rozhodujte se tak, aby to bylo nejlepší řešení pro naši planetu. Prosím prostudujte je a zítra na shledanou.“
Dostal jsem složku s nápisem Research-work to solution aspects. I bez slovníku mi bylo jasné, že mám celý den a noc co dělat. Jaké bylo mé překvapení, když jsem desky otevřel a všechny práce byly přeloženy do češtiny. Je vidět, že NASA není jen tak někdo, takhle mi to ušetří minimálně polovinu času. Ještě, než se v sále začínaly ozývat hovory a takový ten „šum“ rozcházejících se lidí, zakřičel na mě Jarda ode dveří.
„Martine, jde sem KGB!“ Nevím, jak se anglicky řekne ruská rozvědka, ale zřejmě tuto zkratku znal každý, protože okamžitě všichni udělali vpravo či vlevo hleď a já si připadal jako Jan Hus. Jen zapálit oheň. To ticho bylo jen pár vteřin, než KGB vešla. Když jí lidé v sále spatřili, asi pochopili, že jde o nějakou narážku ve stylu: ta tvoje stíhačka, nebo tak nějak podobně. Naštěstí se k tomu už nikdo nikdy nevracel. Jen jsem upozornil Jardu, že jí má pro příště říkat Kateřina. KGB jsem dal platební kartu a řekl jí, že může jít nakupovat, protože já mám práci. Byla ráda, ale prý až přijde, chce se na to taky podívat. Zalehl jsem pod deku a začal studovat. Všechny práce byly opravdu skvělé a nápady na likvidaci roje hýřily fantazií, ale mně se nejvíc zdál jako reálný nápad slovinské skupiny, využít ke změně směru letu roje vlivu asteroidu Apofis.
Druhý den jsem zasedl v přednáškovém sále konečně odpočinutý, neboť při studování jsem samozřejmě usnul a KGB mě nechala spát. Šéf přišel zase jako poslední a ani tentokrát se nezdržoval s pozdravem a spustil.
„Prosím, abyste hlasovali, který návrh se vám jeví jako nejlepší a pak budeme o těch, které budou mít nejvíce hlasů diskutovat.“ To, že se slovinský návrh umístil na druhém místě, mě potěšilo, ale nechtěl jsem se zapojovat do diskuse, neboť nejsem dobrý řečník. Když však na mě přišla řada, chtě nechtě jsem musel jít k pultu a naznačit, čím mě návrh slovinských akademiků zaujal. Domluvil jsem a tekl ze mě pot. Sedl jsem si vedle Jožky a ten mi poklepal rukou na rameno.
„Nevěděl jsem, že jsi tak dobrý.“
„Já taky ne,“ pronesl jsem, vyndávaje kapesník.
Tak ubíhaly dny a zdálo se, že je všechno v pohodě. Opravdu jsme se stali oficiálními zaměstnanci NASA a KGB nám dělala výbornou společnost.
Asi po měsíci šéf svolal tiskovou konferenci, ale tentokrát přišel jako jeden z prvních. Sál se pomalu plnil a na šéfovi bylo vidět, že má nějakou důležitou zprávu. Když byl sál plný, vstal a jako obvykle bez pozdravu řekl:
„Mám pro vás zprávu od naší skupiny výzkumníků, kteří díky svým přístrojům a za pomoci Hubbleova teleskopu přišli na původ a složení roje.“ V sále to znuděně zahučelo. Obrátil listy v deskách a četl:
„Roj úlomků, který jsme díky výbuchu supernovy 21Mb v oblasti Cy21xl zaznamenali, a který pozorují naši externí pracovníci, pochází s největší pravděpodobností z výbuchu Hoganovy hvězdy (tak jsme ji pracovně nazvali) před třemi sty tisíci roky. Tento shluk letící směrem k zemi obsahuje: Třináct procent železa, osmnáct procent jiných prvků a 69 procent…“
Významně zvedl hlavu od složky a udělal malou pauzu, při které se zadíval do očí posluchačů, „...zlata.“
Ze sálu se ozval výkřik: „Ale to by znamenalo konec současného měnového systému a Mezinárodního měnového fondu.“
To, co nastalo, se dá přirovnat ke štěkání smečky psů uvázaných na startu před závodem. Jeden novinář křičel přes druhého a nebylo slyšet vlastního slova. Půlka sálu se vyprázdnila utíkajícími reportéry, kteří se spěchali ukrýt do ticha chodeb, vytahovali telefony, aby co nejdříve volali svým redaktorům tuto bombovou zprávu. Šéf do rachotu úplně nadarmo pronesl, že je tisková konference skončena. Bylo to tak zbytečné, jako by řekl na shledanou, protože ho stejně už nikdo neposlouchal.
Další dny přinesly nečekané zvraty plné překvapení. Cena zlata se během jednoho dne dostala na úroveň železa a obrátila naruby celý svět. Burza vřela a v bankovních domech to vypadalo jako v úlech, když do nich píchnete holí. Myšlení národů utrpělo bolestivou ránu. Vztah ke zlatu, který po tisíciletí uznával jeho krásu, cenu a morální převahu, byl pojednou znehodnocen. Krachovaly nejen banky, ale i továrny, neboť bankovky neměly žádnou hodnotu. Nikdo netušil, čím platit a nikdo neutrácel. Nikdo neriskoval nakupování a nikdo nevyráběl. Přišla první celosvětová finanční zlatá krize. V televizních pořadech se „moudří“ předháněli, jak řešit nastávající situaci. Jeden navrhoval vzít jako platidlo jiný kov například stříbro, platinu, či titan. Druhý oponoval, že by se mělo zlato zachovat a veškeré zásoby soustředit do jednoho místa pod vedením celosvětové banky. Třetí přišel s nápadem zrušit veškerou platební manipulaci a přeměnit ji tak na imaginární měnu, tím zbavit účetnictví zlaté zátěže a osvobodit se od jakékoli závislosti. Stejně prý už nikdo nevěří, že v trezorech bank nějaké zlato je. Nikdo se svým nápadem neuspěl. Bohatí běsnili, střední vrstva si rvala vlasy a chudým to vzalo práci. Taktéž nám. NASA propouštěla a já s Jardou jsme byli jedni z prvních. Přemýšleli jsme, co dál.






Nápad – ★★★★☆
Zápletka s vesmírným zlatem, které po dopadu na Zemi mění světovou ekonomiku a postupně odhaluje své další formy (antizlato, lunaurum, apofisum), je neuvěřitelně originální a nosná. Generační přesah dodává příběhu epický rozměr a ukazuje, že máš obrovskou fantazii. K dokonalosti chybí jen trochu ucelenější zaměření – občas příběh zbytečně uhýbá k telenovele (např. linka s incestem), což zastiňuje tvé jinak skvělé sci-fi nápady.
Atmosféra – ★★★☆☆
Text dokáže velmi dobře vtáhnout do děje, zejména v první části, kde je skvěle cítit nadšení z objevování vesmírné anomálie a následná globální panika. Atmosféra však občas trpí příliš rychlými skoky v čase a divokým střídáním žánrů mezi sci-fi, rodinným dramatem a komedií. Kdybys dal klíčovým a emotivním scénám více prostoru, aby mohly pořádně doznít, čtenář by se do postav vcítil ještě mnohem hlouběji.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj styl psaní je velmi čtivý, plynulý a dialogy působí přirozeně, což je pro udržení pozornosti čtenáře naprosto klíčové. Text by však potřeboval pečlivější redakci, protože se v něm objevují pravopisné chyby, překlepy a stylistické neobratnosti, které zbytečně ruší jinak dobrý dojem. Také doporučuji více využívat pravidlo „ukazuj, nepopisuj“ (show, don’t tell), jelikož mnoho zásadních událostí je čtenáři pouze suše oznámeno, místo aby je postavy přímo prožily.
Celkové hodnocení:
Jde o neobyčejně nápadité a ambiciózní dílo, které v sobě skrývá obrovský potenciál pro skvělý sci-fi román. Ačkoliv text vyžaduje ještě dost redakční práce, uhlazení dějových linek a sjednocení tónu, tvé vypravěčské nadšení a schopnost vymýšlet originální koncepty jsou obdivuhodné. Nenech se odradit nutnými úpravami, máš velký talent pro budování světů a příběhů, které čtenáře zkrátka baví číst.