Antizlato

Sci-fi

⏱️ Doba čtení: cca 240 minut

12. Vanda

Gabriel přiletěl už za dva dny. Zazvonil u branky a já mu ji šla otevřít. Když mě uviděl, zahulákal, ať přijde taky Osky, že potřebuje pomoci s věcmi. Vrátila jsem se pro Oskyho a šli jsme k brance. To, co nás tam čekalo, nás nikdy ani ve snu nenapadlo. Můj bratr stál na chodníku, kolem něj bylo několik kufrů a on svíral v rukou madla invalidního vozíku, na kterém seděla štíhlá nebo spíš hubená zrzavá holka s pihami, která měla nohy jako vývrtky, na sobě černé kožené oblečení pobité cvoky a ve vlasech dredy.

„Ahoj lásky moje,“ řekl tiše a pustil vozík, aby nás objal. V očích jsme měli slzy a on ještě pokračoval:

„Dovolte, abych vám představil svou ženu Vandu,“ ukázal na invalidní vozík.

Vanda byla Australanka a fajn holka. Měla za sebou krušné dětství plné operací, ale prý už bude všechno v pořádku a do půl roku by se měla začít učit znovu chodit. Seděli jsme v hale, když přišla babi, která strašně nadávala.

   „Tak to je teda holomek. Já husa hloupá jsem mu tak věřila a on toho zneužije!!!“

Nevěděli jsme, o co jde a tak ji Osky přerušil a požádal jí, aby nám svůj hněv vysvětlila.

„Tak si to představte,“ začala tentokrát mluvit potichu. „Od včerejška se snažím dovolat Waldemarovi a on je celou dobu nedostupný. Už mi to bylo divný, a tak jsem zavolala notáři, který mi řekl, že všechno bylo uzavřeno a Waldemar jen čeká na pojistku. Poprosila jsem ho, jestli by mu vyřídil, že jsem volala, ale on řekl, že neví kde je, ale dal mi číslo na pojišťovnu, která vše vyřizovala. Zavolala jsem tam a oni mi řekli, že všechny pojistky Waldemarovi vyplatili a od včerejška už o něm nic neví. Chápete to? On normálně sebral prachy a zdrhnul. Je to hajzl. A já mu tak věřila.“

Poslední věty říkala už se slzami v očích, utírajíc si kapesníkem tváře.

„To mi na Waldemara nesedí, počkej pár dní a uvidíš, že se objeví,“ chlácholil jí Osky a my všichni jsme přikyvovali. Babi si chtěla vzít sklenku s vodou, ale ruce se jí tak třásly, že jí sklenka vyklouzla a rozletěla se po celém pokoji. Okamžitě jsme všichni začali sbírat střepy, aby se nikomu a hlavně Janě a Kateřině, které se po zemi válely pernamentně, nezapíchly do nohou. Jenže babi jak se ohnula, vzaly jí záda a ona v té ohnuté poloze zůstala a bolestí jen syčela. Návštěvy vždy přijdou v tu nejnevhodnější dobu. I teď, v této pro babičku nepříjemné chvíli zazvonil zvonek. Všichni byli zaměstnáni sbíráním střepů, jen Vanda vozila obě děvčata na vozíku. Poprosila jsem jí, jestli by mohla jet otevřít. Za dveřmi stála babička Bartoňová, která si zapomněla klíče. Když uviděla cizí holku na vozíku s děvčaty na kolenou, myslela, že je tu na hlídání a zeptala se, děvčat, kde mají babičku. Jana, která víc komunikuje, odpověděla, že babiška nemůše pšijít, protoše je šílená.

„Ježišmarijá jak se jí to stalo?“ všichni jsme ten rozhovor slyšeli a dostali jsme záchvat smíchu. Jak jste pochopili, Jana šišlá a tak místo schýlená, řekla šílená. Přes ponuré dny, kterými byl náš život nyní naplněn, jsme se smáli, až nám slzy tekly, ale bylo to spíš vylití smutku a bláznivé zoufalství. Když příchozí babička uviděla Gabriela a když jí představil svou ženu, všichni přítomní měli v očích slzy od dojetí a od smíchu. Po odvyprávění o babi podezření na Waldemara jsem se zeptala Oskyho, jestli už můžu a on přikývl.

„Tak když jsme tady všichni a bohužel bez všech, kteří nás opustili, bychom vám chtěli s Oskym oznámit, že čekáme miminko.“ řekla jsem to co nejvíc vesele. Všichni nám nadšeně gratulovali, jen na Vandě bylo vidět, že něco není úplně v pořádku.

Ještě týž večer, když jsem kontrolovala na internetu poštu, objevila jsem email od Waldemara. Bylo mi jasné, že se něco děje a tak jsem ho ani nečetla a rovnou vytiskla. S dopisem jsem pak sešla do haly, kde si babičky živě povídaly s Vandou. Osky s Gabrielem kouřili na balkoně a holky si hrály s invalidním vozíkem. Všechny jsem svolala a dopis nahlas přečetla.

Ahoj Martinko.

   Došlo k trapné události. Můj mobil mi spadl do kašny, když jsem chtěl v parku zavolat babi a už jsem ho „nerozdýchal“. Žádné číslo si z hlavy nepamatuji a tak jsem zvolil variantu emailu, neboť mi utkvěla tvá adresa v paměti jako jediná spojující nitka mezi mnou a vámi. Omlouvám se za to, že jsem si někam nezapsal telefonní čísla, ale dosud jsem to nepotřeboval a tak to určitě udělám, až přijedu. Peníze z pojistek jsou na mém kontě a až budu u vás, všechny je převedu na konta, která si řeknete. O dům je zájem a vypadá to na brzký prodej. Těším se na vás všechny a přiletím asi pozítří odpoledne. Babi vyřiď, ať nehudruje, nebo si najdu nějakou mladší. Janičce dejte za mě hubičku a Katušce dvě. Váš milující děda Waldemar sedící v internetové kavárně obchodního domu.

Takovou úlevu jste neviděli. Už nešlo o ty peníze tolik, jako o to, že děda nezklamal, i když do rodiny vlastně nikdy úplně nepatřil. Když jsem se podívala na babi, měla v očích takovou malou hanbu, že mu nevěřila. Ale jen co jsem dočetla, řekla: „Dědek starej, všechno mu upadne. Mobil hodí do kašny, moták jeden.“

Chtěla jsem říct, že ona zrovna taky upustila sklenku, ale nakonec jsem nic neříkala a sedla si k Vandě. Babičky jí trochu vyzpovídaly a ona mě požádala, abych jí zachránila, neboť měla strach, že v tom budou pokračovat. Vzala jsem ji do svého pokoje pod záminkou, že potřebuje na internet. K počítači jsme si opravdu sedly, ale povídaly jsme si o všem, co nás potkalo, spojuje a jaké máme plány. Když jsme se dostatečně seznámily, zeptala jsem se jí rovnou, proč se tak zvláštně tvářila, když jsem oznámila, že čekáme dítě. Řekla, že ona nemůže mít děti a jí to strašně mrzí. Gabriel by chtěl adoptovat nějaké z dětského domova, ale ještě na to nebyl klid, aby něco podnikli. Navrhla jsem jí, že podle mé lékařské práce by tu jistá možnost byla, ale že jí musím vyšetřit. Přijala to docela smutně s tím, že nevěří na zázraky, ale že s vyšetřením samozřejmě souhlasí.