Anna: „Znova. Máma mi řekla, že nejsem tátova, ale že neví, kdo jím je. Já osobně si myslím, že je můj táta Sýkora.“
Pepa: „Pavel Sýkora? Ten budižkničemu?“
Anna: „Ty ho znáš?“
Pepa: „Bodejť bych ho neznal. Chodili jsme spolu do třídy.“
Anna: „Povídej mi o něm. No tak, strýče, nenech se prosit. Jaký byl?“
Pepa: „Kolikrát jsem ti říkal, abys mi neříkala strýče. Dá se to lehce rýmovat s jedním choulostivým slovem.“
Anna: „No tak dobře, strýčku.“
Pepa: „Ale vždyť ho máš tady na fotce. Chodili jsme s tvým tátou přece všichni.“
Anna: „Ty jsi chodil s mým tátou? To jako, že jste to…? No fuj!“
Pepa: „Do třídy.“
Anna: „Aha, který to je?“
Pepa: „Třetí zleva.“
Anna: „Ten zubatý?“
Pepa: „Ne, ten s tím velikým nosem.“
Anna: „Pane Bože! Ten mám po něm. Tak je to pravda.“
Pepa: „Jsi si tím jistá?“
Anna: „No, dneska se mi zdál trochu takový, hu. Ne hu, takový huhu.“
Pepa: „Tys ho dneska viděla?“
Anna: „Jo. Natřásal se jako tetřev a představ si, že mě balil.“
Pepa: „Sodoma Gomora. To mu nevadí, že jsi jeho dcera?“
Anna: „On to neví.“
Pepa: „No jo, ale co vlastně tedy potřebuješ ode mne?“
Anna: „Pepouši, zjisti, jestli to táta ví.“
Pepa: „Kterej?“
Anna: „No ten minulej.“
Pepa: „Kterej je minulej?“
Anna: „No přece ten minulej. Můj táta. Vlastně bude lepší, když mu budu zatím říkat křestním jménem. Jarda.“
Pepa: „Ne ne, to na mě nemůžeš chtít. Je to vaše rodinná záležitost a já bych nerad za otázku, jestli Jarda ví, že nejsi jeho, dostal facku.“
Anna: „Strýčo!“
Pepa: „V žádném případě. A neříkej mi tak.“
Anna: „Povím všem, jakous měl v mládí přezdívku. Strýčo Pepíčo.“
Pepa: „Proč mám takové známé. Každý mě tu jenom vydírá. Já bych si přál klid a ticho. Zatímco tady je jen zmatek, rušno a hlučno.“
Anna: „Tak domluveno?“
Pepa: „Ale mám podmínku. Až mě přizabije, tak mi budeš nosit do nemocnice palačinky.“ (Odchází.)
Anna: „Jsi skvělej! Je to hrozná nejistota. Prej budižkničemu. Jak se mám teď chovat? Máma mně celý život klamala a táta není ten, kdo tu je. Můj pravej táta je budižkničemu. Já se z toho zblázním. Což nemá člověk v takové nejisté době nárok na trochu jistoty? Ani náramek nemám. Nesmím brečet. Nesmím brečet. Nesmím brečet. Búú!!!“ (Anna zpívá píseň.)
Dám si spoustu věcí vzít čas spěchá dál a život rychle ubývá
Smím jen jeden život žít jak málo mám hned ráno a hned se stmívá
Záleží jak podíváš se vstříc všem rovinám Záleží co rozum přijímá a uvěří na tom záleží
Sním že co je zbytečné to nechám být kdo chce ten ať se usmívá
Však když starost vypustím tak se tím zas sto tisíc lidí zabývá
Záleží jak podíváš se vstříc všem rovinám Záleží co rozum přijímá a uvěří na tom záleží
(Přichází teta Běta.)
Běta: „To je nádherný den. Anno, potřebovala bych něco krásného na sebe. Půjčíš mi ty tvoje nové letní šaty? Mám totiž schůzku. Aní, prosím.“
Anna (Vzlyká.): „Jsou ve skříni.“
Běta: „Ale holčičko, copak tě trápí? Přece bys neplakala. Nechal tě, viď. No jo, holka, chlapi jsou děsný potvory. Když si tě nějaký omotá okolo prstu, udělala bys první i poslední. Všechno, co mu na očích vidíš. K nám přišel jednou jeden takový. Když byl zrovna dochtor, mimo ordinaci. A tak dlouho do mě hučel, že bych nakonec i svolila. Jenže, než k něčemu došlo, zaklepala jeho žena a prý, kde je tak dlouho. S chlapama to máš jako s krtkama. Dokud je hubíš, máš klid. Jak jim dáš ale prostor, rozrýpají ti (Ukáže do rozkroku.)zahrádku a utečou.“
Nápad – ★★★☆☆
Zápletka postavená na situační komice, slovních hříčkách a rodinných nedorozuměních je klasickým a vděčným divadelním motivem. Ačkoliv se nejedná o vyloženě novátorský koncept a některé vtipy působí trochu povědomě, nápad s prolínáním mluveného slova a písní dodává textu zajímavý muzikálový nádech. Je vidět, že máš smysl pro humor a baví tě hrát si s absurditou všedních situací.
Atmosféra – ★★★★☆
Textu se velmi dobře daří navodit atmosféru ztřeštěné domácnosti, kde nikdo nikoho pořádně neposlouchá a chaos vládne každé minutě. Rychlé střídání replik a neustálá nedorozumění vtáhnou čtenáře (a potenciálně i diváka) do víru událostí. Emoce postav jsou sice nadsazené, ale přesně to k žánru konverzační komedie a divadelní frašky patří.
Provedení – ★★★☆☆
Dialogy mají slušné tempo, dobře odsýpají a charakterizace postav skrz jejich specifickou mluvu je skvělý scenáristický tah. Dej si ale velký pozor na návaznost děje a jmen – dcera Anna se v závěru textu zničehonic jmenuje Jana, což čtenáře zmate. Také doporučuji sjednotit formátování scénických poznámek a zkontrolovat interpunkci, i když obsahově je text jinak velmi čtivý a plynulý.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi sympatický pokus o divadelní frašku, ze kterého čiší tvé nadšení pro český jazyk a situační humor. Hra má spád, nabízí spoustu prostoru pro hereckou akci a hudební vložky ji příjemně oživují. Po doladění drobných logických chyb a uhlazení formátování z toho může být skvělé představení pro ochotnický soubor. Jen tak dál, máš výborný cit pro stavbu dialogu!