Anna: „Říkala jsi, Strnad odešel.“
Eliška: „Hovořila jsem se jasně. Snad odešel. Přeslechla ses.“
Anna: „Tak ty máš milence?“
Eliška: „Jakého milence? Povídala jsem, že snad odešel, když ses ptala, že jestliže snad odešla. Je snad na tom něco nesrozumitelného?“
Anna: „Všechno. Kdyby ses ptala, že snad už odešla, měla bys milenku. A to doufám nemáš. Ostatně, milenec je mi milejší.“
Eliška: „Dobře. Znova. Vysvětlím, aby nenastaly komplikace. Kdo měla podle tebe odejít?“
Anna: „Kdo měla podle mě odejít? Nemáš plný konečník?“
Eliška: „Čekala jsem, že se nějak domluvíme a ty se ptáš na mé zažívací potíže?“
Anna: „Neptám se na tvé zažívací potíže a vlastně mě v podstatě vůbec nezajímají, jenže jak bych podle tebe měla slušně říct, že ses posrala?“
Eliška: „Ty ses posrala!“
Anna: „Ne.“
Eliška: „Já vím, že ne. Ale ptám se, proč se ptáš, jestli jsem se posrala? Za prvé nechápu, proč se na to ptáš a za druhé je to do sprosté slovo do prde…čic.“
Anna: „Představíš mi ho?“
Eliška: „Koho?“
Anna: „Strnada.“
Eliška: „Jakého Strnada? Říkala jsem, že snad a ne Strnad.“ (Anna nalézá na stole lístek a čte nahlas.)
Anna: „Ve čtrnáct hodin sraz u kostela, budeme spokojení. Tvůj koloušek. Strnad ti říká koloušku?“
Eliška: „To nepatří mně. Tady vidíš, jací chlapi jsou. Po tolika letech mi udělá tohle. Nestačí mu, že se o něj starám, je to parchant!
Anna: „Tak ty to s ním táhneš už několik let? Ovšem, jestli mluvíš o mém otci, tak by to chtělo trochu úcty, ne?“
Eliška: „Víš jistě, že je to tvůj otec? No, už jsi veliká holka, mohla bych se ti svěřit. Stejně mě to straší v hlavě celý život. Snad se mi uleví, když ti řeknu pravdu.“
Anna: „Jakou pravdu. Mami, nestraš mě. Radši mi to ani neříkej. Povídej. Honem.“
Eliška: „Když jsme před léty slavili na chatě u rodičů narozeniny. Pozvali jsme asi třicet lidí. Zábava byla výtečná, ale já to s alkoholem přehnala a odešla jsem do pokoje dřív. V noci mě vzbudil tvůj táta a milovali jsme se. Pak jsem usnula a on odešel. Ráno jsem sešla dolů a Jaroslav stále ještě zpíval na stole asi s pěti kamarády. Později jsem se dozvěděla, že tam byl celou noc. Do dneška nevím, kdo to tedy v noci nahoru přišel. Jaroslava jsem se ptát nemohla. Zůstalo u toho, že jsi jeho, ale pravděpodobně jsi někoho úplně jiného. Víc nevím.“
Anna: „Chci seznam všech, kteří tam byli.“
Eliška: „To není možné. Víš, jak se chodí živelně na takové oslavy? Neznáme polovinu těch lidí. Ostatně, Jaroslav je tvůj otec, se vším všudy. Nedal by na tebe dopustit. Však to víš.“
Anna: „Se vším všudy? To snad jen s něčím někde, ne?“
Eliška: „Má tě rád a netuší, nic. Jestli mu to řekneš, ublížíš všem.“
Anna: „Ublížím všem? Snad tobě?
Eliška: „Teď mi to došlo, ty si o mně myslíš, že jsem lesba? Nejen, že mi nevěříš, že nemám milence, ale milenec je ti milejší, než milenka. Ostatně mě taky. Škoda, že nikdo takový není.“
Anna: „Tak já se nakonec díky tvému milenci dozvím, že můj táta není můj táta. To mě máš snad se Strnadem?“
Hlasité předčítání