Hurvínek a Mánička
Mánička: Nazdar vole.
Spejbl: Já si vyprošuji, abyste mi tykal a oslovoval mě jako bych byl zvíře z rodu sudokopytníků.
Mánička: Co blbneš, vole. Sem normálka přihlášenej, tak nepruď a začni.
Spejbl: To máte žáku smůlu. Na tuto hodinu se objednal Hurvínek s Máničkou. Měli by tu každou chvíli být.
Mánička: Ale to je vomyl. Mánička říkají mě, protože mám dlouhý háro. A Hurvínek je můj malotraktor, se kterým jezdím pro hnůj.
Spejbl: Ach tak, to jsem zklamán. Těšil jsem se na syna a snachu. Neviděl jsem je od té doby, co se vzali.
Mánička: Hele dědulo, nech těch keců a nauč mě číst, jak bylo dojednáno, jinak ti z toho kanclu udělám kůlničku na dříví.
Spejbl: Neříkejte mi dědulo, já vás také neoslovuji máničko.
Mánička: Ale klidně mi tak říkej dědulo, stejně na nic jinýho už skoro neslyším.
(Spejbl zakřičí.)
Spejbl: Jak se jmenujete?
Mánička: Neřvi na mě dědku. Já mám uši v cajku.
Spejbl: Pardon, myslel jsem, že jste říkal, že neslyšíte. Tak jak se jmenujete?
Mánička: Klidně mi říkej Máničko, dědulo. Stejně na nic jinýho už skoro neslyším. Ale neřvi!
Spejbl: Dobrá tedy pane Máničko. Jestliže vás mám naučit číst a psát, tak začneme u matematiky. Čísel je jen deset.
Mánička: Kecáš. Jak může bejt čísel jenom deset, když se počítá do milionu a možná dokonce i do tisíce. Mimochodem, byla řeč o nějaké kočce?
Spejbl: Nevím, o jakou kočku jde?
Mánička: No, říkal jste matka matinka. To je nová doučovatelka? Já bych radši ženskou, ony mají ženské takové větší (ukazuje na prsa) předpoklady k doučování.
Spejbl: No, tak matematiku vynecháme. Nejlepší bude, když si pro začátek rozvrhneme plán učení. Otevřete sešit a na první stránce napište jedna á. Potom na druhé stránce jedna bé a tak dál až do desíti. Každou kapitolu potom ohodnotíme a necháte si ji od rodičů doma podepsat.
(Mánička ukáže sešit, na kterém je na první straně přes celou dvoustranu neumělým písmem napsáno 1A.)
Mánička: Je to takhle dobrý?
Spejbl: Co jsem komu udělal? Kam budete psát diktáty? Mimochodem, jak to, že umíte psát a chcete se učit číst?
Mánička: No víte, šéfe já, když jsem na poli a nemám do čeho píchnout, maluju do hnoje klackem písmena. Nejdřív jsem začal opisovat názvy, který byly na Hurvínkovi. Z-e-t-o-r. P-o-t-o-m pardon, potom jsem opisoval ceduli na kraji vesnice. L-u-z-s háčkem-á-s čárkou-n-k-y. Lužánky. A ono mě to začalo tak bavit, že jsem tím hnojem popsal všechno z okolí. Takže psát umím, ale neumím to přečíst. Nejhorší na tom je, že u-z-s háčkem-t-a-k-n-e-s háčkem-k-d-y-i-m-l-u-v-í s čárkou-m.
Spejbl: Rozumím. Už tak někdy i mluvíte. Zkuste přečíst nadpis na této knize.
Mánička: P-r-a-v-i-d-l-a-s-l-u-s-s háčkem-n-é-s čárkou-h-o-c-h-o-v-a-n-í s čárkou.
Spejbl: Odhalil jsem příčinu vašeho problému. Myslím, že vím, jak budeme pokračovat. Vy umíte číst písmenka, ale neumíte číst slova. Řekněte h-n-ů-s kroužkem-j.
Mánička: H-n-ů-s kroužkem-j.
Spejbl: Víte, co jste řekl?
Mánička: H-n-ů-s kroužkem-j.
Spejbl: Ne, vy jste řekl rozloženě hnůj.
Mánička: Kecáš!
Spejbl: Zkuste vyslovit to slovo rychle za sebou.
(Mánička otočí hlavu dozadu a řekne H-n-ů-s kroužkem-j.)
Spejbl: Vy jste mi nerozuměl. Ne, rychle za sebe, ale za sebou. Takhle. H-n-ů-s kroužkem-j. H-n-ů-s kroužkem-j. H-n-ů-s kroužkem-j. H-n-ů-s kroužkem-j.
Hlasité předčítání