(Anna se vykloní z okna, podlomí se jí nohy a koktá.)
Anna: „To je teta Běta. Tak to já se už musím radši jít schovat.“ (Odchází.)
Jaroslav: „Můj ty bože, sestřenice Běta. Postrach všech svobodných pánů a vážná konkurence rozhlasových stanic. Za co nás trestáš, pane? To se zase nedostanu ke slovu celý víkend. Abyste rozuměli, ona mluví někdy tak rychle, že by svým hlasem překonala zvukovou bariéru.“ (Běta přichází.)
Jaroslav: „Ahoj Bětuš. Jak se máš? To bylo vše, co jsem dnes řekl.“
Běta: „Nazdárek bratrkanče. To jsem ráda, že tě vidím. Představ si, že jsem dostala tři týdny dovolené. (Jaroslav se pokřižuje.) Tak jsem si řekla, že navštívím příbuzné, které jsem už tak dlouho neviděla.“
Jaroslav: „Tři týdny? Tolik?“
Běta: „Můžu u Vás přespat, že jo, jen pár dní, tak devět, deset.“
Jaroslav: „Deset? To je jako tisíc.“
Běta: „Deset tisíc? Ne jsi moc hodný, ale stačí mi pro začátek pět. Víš, že jako sociální případ na tom nejsem nejlíp a tak ocením tvou nabídku. Nikdy bych si sama netroufla, ale když se nabízíš. Viděla jsem u vás ve výloze krásný svetřík. No považ, jenom osm stovek. A co Eliška? Pořád v práci? No jo, ta se jednou udře. To k nám do ordinace přišel jeden a ten povídá. Pane dochtore, já nevydržím bez práce ani chvilku. Ruce i nohy mě bolí, ale dělat musím. Dejte mi nějaký prášky na lenost. Dochtor mu namíchal tak silný projímadlo, že se týden k práci nedostal. Chachacha!
Jaroslav: „Bětuš, neříká se dochtor, ale doktor.“
Běta: „Kdybys toho mýho znal, taky bys mu tak taky přezdíval. On je totiž jako dochtor mnohem lepší doktor, než doktor. No ale Eliška, to je anděl. Máte tady pěkně uklizeno, to se pozná, dobrá hospodyňka. Má to tak někdo štěstí. A co Anna? Nezlobí? Dneska je to hned. S těmi drogama si není radno zahrávat. Nebo ty skíni. Já bych je hnala. Jeden malý ostrov tam je nastěhovat a byl by klid. Nejlepší by bylo Grónsko. Jenže chudáci Gróni. Ale ona je holka hodná. Je to na ní vidět. Slušně oblečená, to já to štěstí neměla. Měla jsem na jednoho spadeno, ale po čase se ukázalo, jen si představ, že to auto nebylo jeho ale, že ho měl na leasing (vyslovuje foneticky). Hezký, to byl, to jo, ale chudý, jako sběrový referent. Ne, že bych byla na peníze, to ne, ale co je moc, to je moc. No mě by to bylo jedno, ale on pořád koukal po Vokurkový a přitom já jsem celkem hezká ženská. Nohy sice nemám jako Miss Word, ale v obličeji to ujde ne? (Točí se před zrcadlem.) Pas mám celkem štíhlý, břicho žádný, jo břicho, neměl bys tady něco k jídlu? Nějak mě z té cesty vytrávilo. Ale žádnou vegetariánskou stravu. Já musím mít pořádný kus masa. K nám chodí jeden vegetarián a ten vypadá přesně jako mrkev. Já povídám. Pane, kdybych já měla vypadat jako to co jím, tak jsem tlustá jako prase. On se pak směje jako vůl. Vůl je totiž taky vegetariánskej. No jo, ale ty se máš nejlíp. Nemusíš chodit do práce, všechno si uděláš doma v klidu, nikdo tě neotravuje, já mít tvé schopnosti, tak se nehnu z domova. Chtěla bych se mít jako ty. To já se musím každý den trmácet do ordinace a čumět na ty blbý nemocný ksichty co si pořád na něco stěžují a tváří se jako by měli do pěti minut umřít. Ještě že dělám s fajn dochtorem. On mě vždycky poplácá po zadku a při tom říká. Bětuš, vy jste jako Mona Lízla.“
Nápad – ★★★☆☆
Zápletka postavená na situační komice, slovních hříčkách a rodinných nedorozuměních je klasickým a vděčným divadelním motivem. Ačkoliv se nejedná o vyloženě novátorský koncept a některé vtipy působí trochu povědomě, nápad s prolínáním mluveného slova a písní dodává textu zajímavý muzikálový nádech. Je vidět, že máš smysl pro humor a baví tě hrát si s absurditou všedních situací.
Atmosféra – ★★★★☆
Textu se velmi dobře daří navodit atmosféru ztřeštěné domácnosti, kde nikdo nikoho pořádně neposlouchá a chaos vládne každé minutě. Rychlé střídání replik a neustálá nedorozumění vtáhnou čtenáře (a potenciálně i diváka) do víru událostí. Emoce postav jsou sice nadsazené, ale přesně to k žánru konverzační komedie a divadelní frašky patří.
Provedení – ★★★☆☆
Dialogy mají slušné tempo, dobře odsýpají a charakterizace postav skrz jejich specifickou mluvu je skvělý scenáristický tah. Dej si ale velký pozor na návaznost děje a jmen – dcera Anna se v závěru textu zničehonic jmenuje Jana, což čtenáře zmate. Také doporučuji sjednotit formátování scénických poznámek a zkontrolovat interpunkci, i když obsahově je text jinak velmi čtivý a plynulý.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi sympatický pokus o divadelní frašku, ze kterého čiší tvé nadšení pro český jazyk a situační humor. Hra má spád, nabízí spoustu prostoru pro hereckou akci a hudební vložky ji příjemně oživují. Po doladění drobných logických chyb a uhlazení formátování z toho může být skvělé představení pro ochotnický soubor. Jen tak dál, máš výborný cit pro stavbu dialogu!