Anna: „Znova. Máma mi řekla, že nejsem tátova, ale že neví, kdo jím je. Já osobně si myslím, že je můj táta Sýkora.“
Pepa: „Pavel Sýkora? Ten budižkničemu?“
Anna: „Ty ho znáš?“
Pepa: „Bodejť bych ho neznal. Chodili jsme spolu do třídy.“
Anna: „Povídej mi o něm. No tak, strýče, nenech se prosit. Jaký byl?“
Pepa: „Kolikrát jsem ti říkal, abys mi neříkala strýče. Dá se to lehce rýmovat s jedním choulostivým slovem.“
Anna: „No tak dobře, strýčku.“
Pepa: „Ale vždyť ho máš tady na fotce. Chodili jsme s tvým tátou přece všichni.“
Anna: „Ty jsi chodil s mým tátou? To jako, že jste to…? No fuj!“
Pepa: „Do třídy.“
Anna: „Aha, který to je?“
Pepa: „Třetí zleva.“
Anna: „Ten zubatý?“
Pepa: „Ne, ten s tím velikým nosem.“
Anna: „Pane Bože! Ten mám po něm. Tak je to pravda.“
Pepa: „Jsi si tím jistá?“
Anna: „No, dneska se mi zdál trochu takový, hu. Ne hu, takový huhu.“
Pepa: „Tys ho dneska viděla?“
Anna: „Jo. Natřásal se jako tetřev a představ si, že mě balil.“
Pepa: „Sodoma Gomora. To mu nevadí, že jsi jeho dcera?“
Anna: „On to neví.“
Pepa: „No jo, ale co vlastně tedy potřebuješ ode mne?“
Anna: „Pepouši, zjisti, jestli to táta ví.“
Pepa: „Kterej?“
Anna: „No ten minulej.“
Pepa: „Kterej je minulej?“
Anna: „No přece ten minulej. Můj táta. Vlastně bude lepší, když mu budu zatím říkat křestním jménem. Jarda.“
Pepa: „Ne ne, to na mě nemůžeš chtít. Je to vaše rodinná záležitost a já bych nerad za otázku, jestli Jarda ví, že nejsi jeho, dostal facku.“
Anna: „Strýčo!“
Pepa: „V žádném případě. A neříkej mi tak.“
Anna: „Povím všem, jakous měl v mládí přezdívku. Strýčo Pepíčo.“
Pepa: „Proč mám takové známé. Každý mě tu jenom vydírá. Já bych si přál klid a ticho. Zatímco tady je jen zmatek, rušno a hlučno.“
Anna: „Tak domluveno?“
Pepa: „Ale mám podmínku. Až mě přizabije, tak mi budeš nosit do nemocnice palačinky.“ (Odchází.)
Anna: „Jsi skvělej! Je to hrozná nejistota. Prej budižkničemu. Jak se mám teď chovat? Máma mně celý život klamala a táta není ten, kdo tu je. Můj pravej táta je budižkničemu. Já se z toho zblázním. Což nemá člověk v takové nejisté době nárok na trochu jistoty? Ani náramek nemám. Nesmím brečet. Nesmím brečet. Nesmím brečet. Búú!!!“ (Anna zpívá píseň.)
Dám si spoustu věcí vzít čas spěchá dál a život rychle ubývá
Smím jen jeden život žít jak málo mám hned ráno a hned se stmívá
Záleží jak podíváš se vstříc všem rovinám Záleží co rozum přijímá a uvěří na tom záleží
Sním že co je zbytečné to nechám být kdo chce ten ať se usmívá
Však když starost vypustím tak se tím zas sto tisíc lidí zabývá
Záleží jak podíváš se vstříc všem rovinám Záleží co rozum přijímá a uvěří na tom záleží
(Přichází teta Běta.)
Běta: „To je nádherný den. Anno, potřebovala bych něco krásného na sebe. Půjčíš mi ty tvoje nové letní šaty? Mám totiž schůzku. Aní, prosím.“
Anna (Vzlyká.): „Jsou ve skříni.“
Běta: „Ale holčičko, copak tě trápí? Přece bys neplakala. Nechal tě, viď. No jo, holka, chlapi jsou děsný potvory. Když si tě nějaký omotá okolo prstu, udělala bys první i poslední. Všechno, co mu na očích vidíš. K nám přišel jednou jeden takový. Když byl zrovna dochtor, mimo ordinaci. A tak dlouho do mě hučel, že bych nakonec i svolila. Jenže, než k něčemu došlo, zaklepala jeho žena a prý, kde je tak dlouho. S chlapama to máš jako s krtkama. Dokud je hubíš, máš klid. Jak jim dáš ale prostor, rozrýpají ti (Ukáže do rozkroku.)zahrádku a utečou.“
Hlasité předčítání