Jaroslav: „Jašně, do rodiny tě nechci. Při nejhorším jí namluvím, že jsi pedofil. Ne, to by jí nevadilo. Pedofilní nekrofil. To bude stačit.“
Pepa: „Fuj, už teď se sám sebe štítím. Tak ve čtyři.“ (Zvoní telefon, Jaroslav přijímá hovor.)
Jaroslav: „Ano, to jsi ty Bětuš? Cože? Guma? (Mává na Pepu, aby počkal.) Jo. Já ti tam někoho pošlu.“ (Zavěsí.)
Jaroslav: „Máš pohotovost. To je šance jak jí můžeš nabalit nenápadně. Nezávisle. Píchla u nádraží. Tak jdi a konej svou povinnost. Má modrou Felicii. Dík. Čau. (Pepa odchází. Jaroslav začne tančit a zpívat.) Bětuška má chlapa. No, jo. Táta mi vždy říkal, že si mám držet 7xN. Nikdy nenech nic náhodě, nebo nepřežiješ!“ (Zvedá telefon a vytáčí číslo.) Haló, odtahová služba? Mám před nádražím Felicii. Píchlá duše. Mohli byste… Ano. Ano. Děkuji. (Zavěsí.) Ženské jsou jedna veliká monstrózní hovadina. Tak to by bylo. A do práce. Tolik bych si přál být někdy úplně hluchý.“ (Zaposlouchá se.) Co to tady tiká? Jako by to vycházelo z té Pepovy bedýnky. (Nakloní se k bedýnce a vtom se ozve rána.) Teď jsem nejen šišlavej, ale i hluchej. To je poprvé v životě, co se mi obratem splnilo přání. (Odchází. Do místnosti vstupuje Eliška.)
Eliška: „Zlato, už jsem doma! Jarouši! Haló, je tady někdo?“ (Nalézá na stole lístek a čte.) Ve čtrnáct hodin sraz u kostela, budeme spokojení. Tvůj koloušek. (Pokládá lístek.) Já ti dám Jarouši. Já ti dám kolouška. Tak ve čtrnáct hodin? Já ti dám spokojená. Já ti dám zlato! Jen počkej! Tohle ti nedaruji! Já ti peru, žehlím, zašívám, vařím! Já vím, někdy se to nedá jíst, ale snažím se! A ty hned ve čtrnáct hodin a spokojená! Kdyby to bylo alespoň v patnáct, ale ve čtrnáct?
Ani by mi tak nevadilo, že jsi mi nevěrný, já měla taky své… avantýry, ale co mě nejvíc žere je, že nevím s kterou! To bude určitě ta Bohunka z práce. Když jsme byli na podnikovém večírku, tak ses před ní natřásal, jako tetřev. Ne, ne, asi to bude ta Janička z druhého patra. Kdykoli ji potkáme na schodech, koukáš jí pod sukni a ona se vždy tváří, jako by mi bylo sedmdesát. Přitom je starší, než černé uhlí. Pomstím se ti. Rozdupu tvou pýchu, jako klokan komára. Ježišmarijá, to je kravina. Kde já jsem to slyšela? Asi v nějaké rozhlasové hře. Tam vám kolikrát dávají takové voloviny, že mi z toho rostou chlupy i na… no ne, paní. To snad ani nejde.
Jednou jsem poslouchala nějaký pořad. Paní, víte, co já se dozvěděla? No opravdu, říkali, že je náš soused buzerant. Jestli tomu nevěříte, tak si to na internetu najděte. Povídali: Halenka je rodu ženského. Přitom náš soused, Jarda Halenka ho má… rodu mužského.“ (Vchází po špičkách dcera Anna a hovoří šeptem.)
Anna: „Ahoj mami, už odešla?“
Eliška: „Snad odešel?“
Anna: „Strnad odešel? Já myslela ale… jí.“
Eliška: „Nejí, co by jedl. Není tu, odešel.“
Anna: „Kdo? Strnad?“ (Obě přechází ze šepotu do normálního hovoru.)
Eliška: „Jaký Strnad?“
Anna: „Ty tu máš nějakého ptáka?“
Eliška: „No dovol, proč hned ptáka?“
Hlasité předčítání