Emil si nemohl vzpomenout, jakými slovy zahájil rozhovor. Hodně se mluvilo o práci a o stavbě, kde byl Miško (tak jej cikánka oslovovala) zaměstnán. Na co si však vzpomínal více než jasně, byla průpovídka, kterou unavený dělník zařadil snad za každou třetí větu, vysvětlující jeho postoj ke všemu, čím se účastní na budovatelském úsilí podniku: Já jim na to drbem.
Přestože nebylo zcela zřejmé, na koho míří zájmeno „jim“, přesvědčivost onoho tvrzení byla nadmíru průrazná. Hladina piva v láhvi naštěstí klesala rychleji, než schopnost Emila setrvat v chápavém rozhovoru, a unavený Miško usnul jako pařez s nohama oddané družky pod bradou. Bůh zaplať za to, že chlebodárce pamatuje na dostatek levného a utišujícího moku pro svůj lid, uklidňoval se Emil v bezesné noci naplněné burácivým chrápáním a občasným pláčem nemluvněte probouzejícího se k vědomí v nepoučitelném přehlížení rozdílu mezi dnem a nocí.
Vydržet, jen vydržet, Emil neměl nejmenší chuť zopakovat si zážitek předešlé noci. Večer sliboval teplou a jasnou noc. Je přece tolik místa pod širým nebem, kam může osamělý tulák složit hlavu, nerušeně snít o životě, který je pouze jeho věcí, a věřit v příznivější osud nového dne. Na sklonku večera zaplatil svá tři piva a zamířil ke třem rozestavěným a opuštěným domům na vyvýšenině Mrázovky.
Hmla přede mnou, hmla za mnou, Pišta pletl nohama a potácel se tak zmítavě, že mu nestačil chodník. Pohyb jeho bezvládného těla směřoval vzhůru ke staveništi veden podvědomou pamětí místa, kde započal svou cestu Pišta-člověk, aby zapudil bolest střízlivého vědomí a skončil jako Pišta-hovado bez vědomí druhové příslušnosti. Potácel se bez vůle k návratu, jeho rozumem opuštěná bytost však přesto tíhla zpět do závětří lidské přítomnosti, pod bezpečnou střechu chránící jedince před tvrdostí přírody, ve které by jako zvíře nedokázal přežít.
Střízlivý nenáviděl život protkaný tisícerými křivdami, které si musel prožít za svou příslušnost ke svému druhu, nenáviděl celé pokolení, v němž propadl nezájmem o smysl a význam vlastního jména, na které se zapomnělo, o skutečnou identitu Pišty-jedince, která pozbyla váhy v okamžiku, kdy si uvědomil sama sebe bez společenského kontextu. Opilý vláčel svou duchem opuštěnou schránku v bezděčné snaze najít nějaký záchytný bod, kde by mělo smysl začít znovu uvažovat o probuzení Pišty-člověka, protože základním příkazem Přírody je bojovat o přežití a Pišta-zvíře postrádá základní instinkty nutné pro život a jeho naplnění. Chudák člověk!
Hochu, hochu, zase jsi šlápl do louže, Emil znechuceně civěl na balík lidského masa a kostí rozložený na lavici ztlučené z hrubých tesařských prken. Ve sklepní převlékárně to čpělo močí a mdlými výpary nestráveného rumu. Pištovo tělo zabalené do špinavých a promočených montérek připomínalo ořezaný koňský pahýl potřísněný mokvajícími ranami poražených hrdinů napoleonských bitev. Jsou minimálně dva případy, napadlo Emila, kdy lidské rozdíly splynou v jedno: Ve chvílích revolučního vzepjetí mas a v čase společenského rozkladu. Ta myšlenka mu přišla bezděčně na rozum jako prostá asociace místa a příznačné souhry okolností, která svedla jeho a Pištovy kroky na jeden společný konec cesty.
Kvapně na sebe natáhl montérky a vyběhl na střechu baráku. Nekonečná klenba hvězdné oblohy v něm vyvolala pocit volnosti a klidu. Uložil se v nejvzdálenějším koutu střechy, kde asfaltová krytina ještě dýchala teplem uplynulého dne, a přemýšlel o lidském charakteru, jenž nutí člověka rvát se za vlastní důležitost, a nakonec stejně všechny svede na jednu a tutéž křižovatku. Jenomže, když dva dělají totéž, není to nikdy totéž, řekl si ještě, než upadl do bezesného spánku ukolébán monotónním šumem velkoměsta zářícího z hlubin říčního údolí do tiché a rozlehlé noci.
Hlasité předčítání