Uvnitř se rozprostírala mohutná komnata plná pokladů. Nejméně deset obřích truhel stálo v řadě, každá skýtající tajemství a bohatství. Ale vzadu v rohu, opřená o stěnu, stála jedna jiná—těžká železná truhla postavená na výšku!Právě tady věznil Ínemak Nata.
Čaroměn se znovu proměnil do jiné podoby. Bez váhání mi vtiskl do ruky hůlku s kamenem a pevně mi ji přitiskl k dlani.
Najednou se hůlka rozzářila ostrou, prudkou modrou září.
„Kod frí,” zašeptal Čaroměn a vedl mou ruku přes všechny zámky. Jeden po druhém praskaly, jako by jejich pouto už dávno mělo pominout. Truhla pomalu povolila a rozevřela se.
Z jejího nitra vypadl bezvládný čaroděj—Nat Přivolávač.
Čaroměn rychle vytáhl pytlíček s kouzelným prachem a foukl mu ho do obličeje. Nat se zachvěl, zamrkal… a konečně se probral.
Podíval se na nás a zasmál se: „Už jsem se bál, že se nedočkám!”
Bez otálení se pustili do dalšího kroku. Čaroměn s Natem zapečetili prázdnou truhlu—ale ne tak docela. Uvnitř vytvořili dokonalou iluzi Nata, přelud, který měl zmást každého, kdo by truhlu později otevřel.
Když bylo hotovo, Nat přikývl. „Dobrá práce. Teď zmizím. Sejdeme se u černého jezera. Musím najít úkryt, aby obr neodhalil můj trik. Vy dva se zatím chovejte nenápadně.”
A s těmi slovy zmizel.
Čaroměn se znovu přeměnil v Ínemaka. Stejně tiše, jak jsme přišli, jsme z místnosti zase odešli—nepoznaní.
Pak jsme se dostali za hradní bránu, Čaroměn se proměnil… a právě v tu chvíli nás zahlédli odchytávači.
Vyrazili za námi. Čaroměn zalapal po dechu a přidal do kroku,za sebou mě táhl za ruku, co mu síly stačily,houkl:
„Pospíchej rychle!Běží po nás!”
Já už nemohla. Noha se mi podlomila, ale Čaroměn mě zachytil a navrhl:
„Vyskoč mi na záda!”
Pak si to rozmyslel—raději mě zvedl do náruče a rozběhl se dál se mnou v náručí.
Mlha se nám otevřela jako brána.
Zmizeli jsme v ní.
Když jsme byli konečně v bezpečí, Čaroměn mě opatrně postavil na zem a hluboce oddechl.
Pak zalamentoval, plný obav: „Snad to na mě neřeknou obrovi, že jsem se na něj proměnil! To by vůbec nedopadlo dobře!”
5. S Čaroměnem v černém lese
Vstoupili jsme do černého lesa, podívala jsem se na Čaroměna a řekla: „Kdyby to odchytávači na tebe obrovi práskli, můžeš říct, že jsi se tak proměnil kvůli mně!”
Pak jsem zaprosila: „Dokážeš se proměnit i na Ohyna?”
Čaroměn se zasmál. „No jo, dokážu. Chceš to vidět?”
„Ano, prosím! Proměň se na Ohyna!”
A Čaroměn se vážně proměnil na Ohyna!Žasla jsem,jak moc je stejný!
Nebyla to jen povrchní přeměna—byl úplně stejný! Jeho držení těla, výraz, pohled.
Vzal mě za ruku a vydali jsme se černým lesem. Bylo zvláštně krásné jít vedle někoho, kdo vypadá jako Ohyn. Jeho přítomnost mi dávala podivný pocit bezpečí… přestože jsem věděla, že je to jen kouzlo.
Podal mi hůlku. „Posviť si na cestu.”
Zeptala jsem se:
„Kolikrát se můžeš proměnit v to stejné?”
Hlasité předčítání
