Milan: „Jenom aby ti to nezůstalo.“
Pepa (Ženským hlasem.): „No co, při nejhorším se mohu dát operovat. Dnes je to již běžné.“
Milan: „Tě prsty, tebe to bere.“
Pepa: „No jo, Milane, ale vždyť my budeme muset na tom večírku taky tančit!“
Milan: „To zvládneme, vždyť je to stejný.“
Pepa (Ženským hlasem.) : „Prdliky stejný. Holky tančí na druhou stranu.“
Milan: „No tak musíš tančit jenom ve skupinkách, nebo ploužáky. Prostě žádný valčíky, polky atd.“
Pepa (Pouští hudbu.): „Poslouchej, to je zrovna valčík. Pojď si to zkusit.“ (Tančí.)
Pepa: „No vidíš, jako kluk tančíš docela dobře, teď to pojď zkusit jako holka.“ (Přichází Martin s Táňou, za nimi jde svědomí.)
Táňa: „Co blbnete?“ (Kluci přestávají tančit.)
Milan: „Martin ti ještě nic neřekl?“
Táňa: „Ne, co mi měl říct?“
Pepa: „Podívej, Táňo, ty jsi moc šikovné děvče. A jsi pro každou legraci.“ (Pepa vše vysvětluje Táně. Svědomí odchází.)
Milan: „Neměli jsme jí to říkat, je to střevo a prozradí nás.“
Martin: „Neboj, to vyjde. Někoho přeci potřebujeme. Sami bychom to nezvládli. Na ní je spoleh, uvidíš.“
Milan: „Ty se máš, půjčí ti šaty šminky a všechno co je potřeba, jenže já abych prohledal mámě šatník. Jdu. Ahoj.“(Odchází.)
Táňa: „Kam šel?“
Martin: „Shánět oblečení.“
Táňa: „Vždyť já toho mám pro cely regiment. No jeho chyba. (Přichází svědomí a nese velikou hromadu oblečení.) Pojďte si to zkoušet.“ (Podává chlapcům oblečení, hoši si je prohlíží a vybírají.)
Táňa: „Kluci, když tak na vás koukám, nechtěli byste nám s něčím pomoct?“
Milan: „No jasně.“
Martin: „No počkej, ale aby nám to nebylo k újmě. Víš přece, co je ve hře.“
Táňa: „Jestli to vyjde, platíme s holkami ten Grand my. A všem třem.“
Milan: „No tak už povídej.“
Táňa: „Na oslavu přijde i Jindřich Rudolf a my bychom se mu s holkami chtěli nějak pomstít. On totiž chodil se dvěma holkami najednou, a když to ty dvě zjistily, zeptal se jich, jestli by jim nevadilo, že by si to.. jako.. tedy… no víte… ve třech. Když mu obě daly kopačky, pomluvil je, že jsou lesby.“
Milan: (Hvízdne.) „A jak by ta pomsta měla vypadat?“ (Táňa vysvětluje chlapcům postup a všichni odchází.)
Scéna 2. zahrada
(Zahrada, strom s větvemi ve tvaru T, Jitka zametá, Milánek upravuje stůl a židle.)
Jitka: „Ne ne nesmíš nikomu říkat, že pěstujeme ty… ty…, nebo …“
Milánek: „Neboj, budu mlčet jako ryba. Hlavně když se budu moci najíst.“
Jitka: „Takže si zooopakujeme pra pravidla. Ty nikokomu nebudeš nic na namlouvat o naší rodině, ne neřekneš nic o zvířatech, ni nic o mě, a za to můžeš jíst, co sneseš. Ne nepřežírej se, aby ti ne nemuseli pumpovat ža žaludek jako na Vánoce.“
Milánek: „To jim ani nesmím vyprávět, jak si spadla do žumpy?“
Jitka: „Toto tě ne nesmí ani na napadnout! Ni nic ta takového.“
Milánek: „Ani jak sis sedla holou… do toho vosího hnízda?“
Jitka: „Na naposledy tě va varuju, slovo a le letíš. Ne nech toho.“
Milánek: „Dobře, nenechám toho.“
Jitka: „Já my myslím abys toho nenechal!“
Hlasité předčítání