Milánek: „Co to píšeš?“
Milan: „Ale nic.“
Milánek: „Jo básničku? Chceš pomoct? Ve třídě jsem byl nejlepší. Poslouchej.“
Naposledy pohlédnu na tu naši rozhlednu jenže tady žádná není a tak čumím do setmění.
A nebo tuhle:
Zdálo se mi dneska ráno že mě rozmačkalo Bráno od teďka si sám a sám dveře doma zavírám
Dobrý ne?“ (Milánek jde do chaty, přichází Dana, ta posmrkává.)
Dana: „Oni se mají rádi. Bé.“
Milan: „Nebreč, přej jim to a bude ti přáno.“
Dana: „Jenže když já teď nevím, co mám dělat?“
Milan: „Tak nedělej nic. Tady si sedni a poslouchej básničku, kterou jsem složil.“
Jak jsem se zamiloval.
Někde v místech plic začlo mi být hic neb je moje láska nejkrásnější kráska
Dana: „Jé, to jsou krásný verše. Čí to jsou?“
Milan: „Teď jsou tvoje.“
Dana: „Moje? A nemohl bys pro mě složit nějakou písničku?“ (Milan zpívá.)
O iluzích
Výrazně červená je barva vína, které jsme chutnali tu první noc.
Nesmělé otázky, šli jsme jak z kina. Ač bylo ráno, řekl jsem dobrou noc.
Půvab těch nocí, kdy jsem byl s tebou, půvab těch sladkých iluzí napořád.
Další dny možná iluze vezmou, zůstane po nich jen ticho a chlad.
Jak ptáci letící, tvé ruce hladí. Ta růže vonící, zůstala v nás.
Přání, ať navěky zůstanem mladí, přání, ať zmizí i šedivý vlas.
Půvab těch nocí, kdy jsem byl s tebou, půvab těch sladkých iluzí napořád.
Další dny možná iluze vezmou, zůstane po nich jen ticho a chlad.
Dost bylo otázek, dost bylo přání. Jestli chceš, můžem si spolu jen hrát.
I když mám otázky a nejsi má paní, křičím, jak na lesy, že tě mám tak rád.
Půvab těch nocí, kdy jsem byl s tebou, půvab těch sladkých iluzí napořád.
Další dny možná iluze vezmou, zůstane po nich jen ticho a chlad.
(Martin a Jitka přivádějí svázaného Jindřicha Rudolfa. Všichni přicházejí na scénu.)
Martin: „Tak se podívejte, koho vám vedu.“
Jitka: „Šmí šmíroval mě, když jsem se převlékala.“
Milan: „Přivažte ho k totemu.“ (Přivazují jej.)
Pepa: „Mám nápad. Děvčata. Máte možnost si každá z vás na tohoto zloducha vymyslet nějaký trest.“ (Děvčata se navzájem domlouvají, pak si s hlasitým smíchem stoupnou před odsouzence.)
Dana: „První trest zní: Nyní si před tebou odhalíme svá ňadra.“
Pepa: „No moment, co je to za trest? To bych chtěl být trestán několikrát denně.“ (Všichni chlapci se nenápadně posouvají za totem.)
Táňa: “Fígl je v tom, že odsouzenec bude mít zakryté oči.“ (Jindřich Rudolf prosí a brání se. Jeden z chlapců mu však zavazuje hlavu šátkem. Děvčata se na pár vteřin odhalí. Martin, Pepa a Milan zírají a hlasitě vydechnou. Jindřich Rudolf brečí.)
Jitka: „Druhý t trest je t tento. Bu budeme všude o to tobě mluvit, jako o zbabělci, šmírákovi a bu bu bu budižkničemovi.
Táňa: “Odvažte odsouzence. Předáme mu třetí trest. (Hoši přivázaného odvazují.)
Táňa: “Poklekni, ty bídný ničemo. Za tvé hříchy tě bude celý život tížit nové svědomí.“ (Táňa bere za ruku krásnou dívku-Martinovo svědomí a přivádí ji k odsouzenému. Ten slintá blahem a těší se na své svědomí. V kleče se jim snaží jít naproti.)
Hlasité předčítání