Jitka: „Tak tedy to toužím no.“
Dana: „Nechcete si to rovnou vyměnit?“
Táňa: „To není vůbec špatný nápad. Pojďte si zahrát na střídání stráží.“
Milan: „A jak se to hraje?“
Táňa: „Napíšeme jména kluků a vytáhneme si je z klobouku.“
Dana: „Ne ne ne ne ne. Já si tě nedám.“ (Odtáhne Martina do Chaty 1 tak rychle, že svědomí nestačí vlézt za nimi, tak uléhá před chatku. Milan vezme za ruku Jitku.)
Milan: „To je jasný. Když Dana nechce, tak se prohodíme my.“(Táhne Jitku do chaty 2.)
Pepa: „To je dobrý. Oni se rozdali jak karty na žolíky. Nemají svědomí. Ale co my? Víš, že jsem vlastně chtěl nejdřív chodit s tebou?“
Milánek: „Kam jsi se mnou chtěl chodit?“
Pepa: „Milánku, kuš! Tady máš peníze a jdi si koupit zmrzlinu.“
Milánek: „Já mám rád krémovou.“
Pepa: „Tak si kup krémovou.“
Milánek: „Jenže krémová stojí dvacet.“
Pepa: „Tady máš a upaluj.“ (Milánek odchází.)
Táňa: „Proč jsi mi nic neřekl?“
Pepa: „Víš, já se styděl. Ty jsi moc hezká holka. Jitka mě vlastně klofla.“
Táňa: „Ty ses mi taky líbil od první chvíle. Tedy, líbíš. Milan je takový divný. Už jsem ho chtěla nechat plavat.“ (Sedne si k Pepovi, ten vstane.)
Pepa: „Mě je to trapné, ale, tedy, jenže…“
Táňa: „Co jenže?“
Pepa: „Ne, to nemůžu říct.“
Táňa: „Nestyď se.“
Pepa: „No totiž, já bych s tebou možná chtěl chodit, kdyby mi to neušlo.“
Táňa: „Co ti neušlo?“
Pepa: „Ale ne, neušlo. Ušlo.“
Táňa: „Tak ušlo nebo neušlo?“
Pepa: „Já jsem byl totiž v šestnácti letech s maminkou u kartářky a ta mi předpověděla, že si vezmu tu ženu, která mě plácne přes zadek. Víš, jak jsme měli tu hrachovku? Tak, jak jsme potom hráli volejbal, tak při podání jsem se tak napnul, že mi to ušlo a Jitka mě za to plácla. Tak jsem si myslel, že je to ta pravá.“
Táňa: „Tak se vykašli na osud a pojď ke mně.“
Pepa: „To přece nejde, abychom tady, když oni tam…“
Táňa: „Ááá!!!!!“ (Martin a Milan vyběhnou z chatek, oba bez kalhot. Martin zakopne o svědomí.)
Martin: „Co je? Co se děje?“
Táňa: „On mě nechce, já tu s ním nebudu, je úplně studený. Jako záchodové prkénko. Jenže vám je to zřejmě jedno. Klidně si šlapete po svědomí, jen když jste spokojeni.“ (Martin a Milan mávnou rukou a odchází nazpět do chat, svědomí vklouzne před Martinem do chaty.)
Táňa: „Tak viděl jsi to? Jo nebo ne? Oba na to vlítli a ty že to nejde. Máš holt v osudu prd. Pojď sem.“ (Začne honit a plácat Pepu po zadku.)
Táňa: „Stačí ti to, nebo mám na ten osud vzít hůl?“ (Nakonec vbíhají do chaty č 3. Přichází Milánek, v ruce drží balónek a plyšového medvěda, zpívá píseň.)
Nekopej
Nebouchej neťukej, nekopej, nevzlykej Nešeptej, nešuškej, dnes mi není hej Bum
Otoč se, seber se, vyhoď se, rozluč se, Jak tě znám ty prase, vrátíš se zase Hej
Nakopu ti řepu, brukev, mrkev, taky tykev
Nech mě jíst, kuřátko, prasátko selátko Když budeš jako veš, tak půjdeš, už běž Bum
Hlasité předčítání