Milánek: „Pómóc! Pómóc!“ (Všichni vyskočí a běží k WC. Otevřou dveře a vidí Milánka, jak je zapadlý do otvoru a koukají mu jen ruce, nohy a hlava. Nechají ho tam a začnou se smát.)
Milánek: „Pomozte mi, nemůžu ven.“
Milan: „Co jsi dělal?“
Milánek: „Propadl jsem no.“
Martin: „Kdybys pořád nejedl, tak se ti to nestane. Jsi moc těžkej.“ (Všichni tři odchází ke kartám a hrají dál.)
Milánek: „A to mě tady jako necháte? To nemáte svědomí?“
Martin: „Máme, jenže nemá čas. Ještě spí. Alespoň zhubneš.“
Pepa: „Buď rád, že to není plné. Měl bys bláto na hřišti.“ (Z chaty č. 2 vychází Jitka a jde na WC. Pomáhá Milánkovi ze zajetí a zůstává na WC.)
Milánek: „Teď abych se šel vykoupat do té studené vody.“
Milan: „Pozor na hygienika, aby nám to tu nezavřel.“ (Z chaty č. 1 vybíhá Dana.)
Dana: „Kdo mi snědl kuře? Měla jsem ho na polici. Někdo mi ho ukradl.“ (Milan se dívá vyčítavě na Milánka. Ten si rychle bere z batohu ručník a jde k vodě.)
Dana: „Tak kdo to byl?“
Martin: „Nejsou tady myši?“
Dana: „Houby myši. Někdo mi ho sežral.“ (Jitka vychází z WC. Táňa z chaty č. 3.)
Táňa: „Pojďte se mnou někdo nakoupit.“
Jitka: „Ať jde s te tebou te ten tvůj.“ (Táňa se nerozhodně dívá střídavě na Milana a Pepu.)
Pepa: „Mě už to neba. Pořád prohrávám. Jdu s tebou.“
Dana: „Tak to teda ne. Samotný vás jít nenechám. Jdu s vámi.“ (Táňa, Pepa a Dana odchází. Jitka sedí zády ke stolu.)
Jitka: „Mi miláčku, pojď ke mně.“ (Martin a Milan současně vstanou a jdou k Jitce. Ta je uvidí a začne se smát.)
Jitka: „Tak ho hoši, ne nevíte kdo? Tak já vám to po povím. Bu budete se bít. Ku kuše nebo su sudlice?“
Milan: „To byl tvůj nápad. To máš na svědomí ty.“ (Svědomí nesouhlasí.)
Martin: „Ale ty jsi souhlasil.“
Milan: „Proč bych nesouhlasil, když mám Danu rád.“
Jitka: „Tak ty máš rád Da Danu? V tom případě je ro rozhodnuto. Půjdeš se se se mnou vykoupat?“
Martin: „Jasně Lokotko.“
Jitka: „Jé, takhle hezky mi ještě nikdo neřekl.“ (Jitka se obouvá a sedí při tom na svědomí.)
Jitka: „Musíš mě ale hlídat, jinak mě máš na svědomí.“ (Berou se za ruce a odcházejí. Přichází Milánek.)
Milan: „Milánku, co jsi v noci slyšel? Ale všechno. Nebo to s tím kuřetem řeknu.“
Milánek: „To bys neudělal. Jsme křesťané.“
Milan: „Cože?“
Milánek: „Tedy, no, že máme stejný křestní jméno.“
Milan: „Jo jmenovci.“
Milánek: „Oba dva jste strašně chrápali. Jitka spala na gauči a ty na zemi. Jak to že jsi byl tady i tam? A jak to, že se Daně ztratilo taky kuře?“
Milan: „Ty kluku zlatý.“ (Vyskočí, obejme Milánka a utíká pryč.)
Milánek: „Jsou věci mezi nebem a zemí, které nikdy nepochopím.“ (Odchází pryč, přichází Táňa s Pepou.)
Táňa: „Pojď honem. Tady nás hledat nebude.“ (Odchází do chaty, přichází Milan.)
Milan: „No jo, báseň. To se lehko řekne. Jenže jakou. Díky vytříbenému vkusu, chtěl bych ti teď vlepit pusu. Stud mi v tomto ovšem brání, a tak ti ji radši nedám. To je blbost. Ne takhle. Láska krášlí tvoje vnady, chvíli zde a chvíli tady. Jsi jak kvítko zletilé, říkají mi debile. To snad ne? Jak to ti básníci dělají?“ (Sedne si ke stolu a skládá. Přichází Milánek.)
Hlasité předčítání