Jindřich Rudolf: „Táta si říká Jindřich Rudolf první a mě říká druhý. Má doma celý knihy o historii a hledá v nich své předky. Už vidím, že až se mi narodí syn, tak jestli bude táta ještě žít, bude se muset jmenovat Jindřich Rudolf třetí.“
Martin: „A co když budeš mít dceru?“
Jindřich Rudolf: „Vidíš, to mě nenapadlo, to bych tátu přelstil. Budu mít dceru.“
Martin: „To já se bojím, že až budu mít děti, tak aby neráčkovali. Marrtin Hošerr. Strrašný.“
Jindřich Rudolf: „No jo, Jindřřich Rrudolf třřetí. Ha ha to musím říct tátovi. Snad ho to odrradí.“ (Přichází Milan.)
Milan: „Á, děti si tady hraji na dospělý. To abych nerušila.“
Martin: „Ne nerušíš. Jen tu zůstaň, (Dál šeptem.) nebo mu neodolám a budeme mít ráčkující děti.“
Jindřich Rudolf (Potichu do hlediště.): „Tý brďo, tak teď kterou. Jedna hezčí než druhá. Pro jistotu to zahraju na obě.“
Jindřich Rudolf: „Vy se znáte?“
Milan: „Jasně, Martin Hošer vždycky chodí s nějakým klukem a já jí ho pak přeberu.“
Jindřich Rudolf: „Martin Hošer ?“
Martin: „Míla chtěla říct Martina, my si tak občas říkáme. Martin a Milan. Jako děti jsme chtěli být klukama.“
Jindřich Rudolf: „Tak vy si přebíráte navzájem kluky jo? To bychom se mohli domluvit a chodit spolu ve třech. Já totiž nevěřím na předsudky, že musí být jedna žena a jeden muž. Když se lidi domluví, tak jich může žít pohromadě klidně víc. Takzvaná volná láska.“
Martin: „To jako ty, já a Milaa… tedy Míla? To je přece proti…“
Milan: „Hele, nedělej se, klidně si sáhni do svědomí, jak jsi na tom. (Martin si vyhrne rukáv a chystá se ruku nacpat do Svědomí. To začne vystrašeně couvat, až upadne do zákulisí. Ozve se rachot.) Nikdy si nebyl la žádná… svatoušek.“
Martin: „To tedy ne, já nejsem žádná… lehká holka. Já mám čistý svědomí.“
Milan: „Nedělej se, to tvé čisté svědomí bych chtěl vidět.“ (Svědomí přichází a je špinavé. Martin Hošer a svědomí odchází, přichází Pepa. Je už převlečen.)
Milan: „Ale jestli chceš, tak bychom mohli chodit tady s Pepou, kluk a dvě holky, nebo holka a dva kluci. Je to jedno ne? My s Pepou se už stejně máme dlouho rádi.“
Pepa: „To jako že my tři spolu jo?“
Jindřich Rudolf: „Promiňte, musím si odskočit.“ (Vycouvá.)
Milánek (Přiběhne a volá.): „Pojďte sem všichni, honem!“ (Všichni herci se sbíhají a ptají se co se děje.)
Milánek: „Někdo z vás otevřel závoru do stodoly!“
Jitka: „To snad ne? Já já to věděla. Měli jsme vám toto říct ro rovnou. My totiž pěstujeme pšt pšt pšt (Všichni ztichnou a naslouchají.) ale ne, pštrosa.“
Milánek: „Doporučuju všem dívkám, aby se urychleně schovaly v domě, jinak je ta bestie svlíkne. On Bedřich je na ženský jako ďas. Kluky bych poprosil udělat rojnici, aby se nám podařilo ho zahnat zpátky.“ (Všechny dívky odejdou, Milan jde s nimi.)
Jindřich Rudolf: „Ty se nebojíš Martino?“
Martin: „Kdepak, já jsem se zvířaty jedna ruka. Na mě si nějaký pštros netroufne. Dal la bych mu jednu, až by porazil kurník. Vlastně pštrosník.“ (Stoupne si zády ke kulisám a ze zadu ho začne tahat pštros, až ho svlékne. Martin zůstane v trenýrkách.)
Hlasité předčítání