Milánek: „No jo, vždyť toho nenechám!“
Jitka: „Kuš, ta tady máš houpačku a přivaž ji na strom.“ (Dává Milánkovi krabici a dál upravuje stoly, nosí květiny a jídlo. Milánek přivazuje houpačku na kmen.)
Jitka: „Toto snad ne není možný, ty jsi na hla hlavu? Houpačku musíš u u uvázat na vě větve. A dělej, za chvíli se začnou schá scházet.“ (Milánek znechuceně uvazuje houpačku na větve, mezi nimiž je kmen. Jitka odchází. Jakmile zmizí, Milánek se vrhá ke stolu a ochutnává. Ze zákulisí je slyšet hudba a smích, přichází Jitka s Táňou a Danou.)
Táňa: „Nevadí ti tedy, že jsem to tak domluvila?“
Jitka: „A ale ne, proč by mi to mělo va vadit?“
Táňa: „Podívej, už jsou tady.“ (Vchází Pepa, dámské šaty mu nesedí, ve vysokých podpatcích kulhá, je poznat na první pohled, že je kluk. Martin je oblečen přesně jako svědomí. Svědomí je oblečeno přesně, jako byl Martin a Milan není k poznání. Je z něj krásné děvče. Dana s Jitkou se začnou Pepovi smát.)
Dana: „Pepo, ty sis to spletl, dneska není maškarní.“
Pepa: „No a je to v čudu. Účet v grandu je můj.“
Dana: „Holky pojďte, představím vás ostatním.“ (Všichni odchází, zůstává Jitka s Pepou.)
Pepa: „Víš, nezlob se, ale my jsme se s klukama vsadili. Jenže koukám, že jsem to nezvládl. To nevadí, alespoň nemusím v tom strašným úboru trčet celý večer. Jak v tom můžete chodit? Co chodit? Tancovat! Žít! Takhle tě budu moci vyzvat k tanci,(Zouvá se.) stejně si mi od první chvíle sympatická.“
Jitka: „Sy.. Sy.. Sy..“
Pepa: „Šmankote, ty jsi Španělka? Promiň, já myslel, že jsi zdejší.“
Jitka: „A a ale já ti ro ro rozumím. Jen jsem ch ch ch…“
Pepa: „Tobě se špatně dýchá?“
Jitka: „Chtěla říct, že jsem rá rá ráda.“
Pepa: „Ach tak, ty máš vadu řeči. Pardon, moc se omlouvám.“
Jitka: „Ne ne neomlouvej se, nic se ne ne nestalo. Mí přá přá…“
Pepa: „Přání?“
Jitka: „Přátelé mi říkají Lo lo lokomotiva.“
Pepa: „Proč zrovna lokomotiva?“
Jitka: „Protože prý než řeknu lo lo lokomotiva, tak mi u u ujede vlak.“
Pepa: „Nešla bys tancovat?“
Jitka: „Ne ne ne…“
Pepa: „Škoda.“
Jitka: „Ne neznám lepší nápad. A ne ne nech mě vždycky do do domluvit, nebo se ne ne nedomluvíme nikdy.“
Pepa: „Mám pro tebe dárek k narozeninám. Všechno nejlepší.“ (Podává Jitce maličkou krabičku. Jitka ji rozbaluje, vyndává malý hrníček.)
Jitka: „Jé ten je krá krásný. Přesně jako ten ko kotlík, co mám doma. Bu budou se k sobě ho hodit.“
Pepa: „Jako my? Smím prosit?“
Jitka: „Sa samo.“ (Oba odchází. Přichází Martin s Jindřichem Rudolfem, za Martinem jde svědomí.)
Jindřich Rudolf: „Martino, nešla bys tancovat?“
Martin: „Bohužel, já tancovat neumím.“
Jindřich Rudolf: „Je krásný večer, ne? Ty si tady na návštěvě? Ještě jsem tě tady neviděl. Vlastně bych se měl představit. Jindra Rudolf.“
Martin: „Martin Hošerrr teda to je můj táta. Já jsem Martina. Martina Hošerová. Ty jsi Rudolf?“
Jindřich Rudolf: „Blbý, co? Táta si na tom moc zakládá. Máme dvě jména jako pako.“
Martin: „Jako pako je taky hezký.“
Hlasité předčítání