“Ctěno, kde si tady můžu vystřelit? Jo a říkej mi Sigi.”
“Dobře pane Sigi, ale střílet můžete až za hradbami.”
“Nevadí, projdeme se, a já se trochu protáhnu. Sigi, úplně stačí, pane mi říkat nemusíš.”
Vzal jsem si kuši, šipky, meč a vyšli jsme z komory na nádvoří. Lidé se po nás zvědavě ohlíželi, ale nikdo nás nezastavil.
U brány stáli dva strážci, kteří si nás prohlíželi, ale nic neříkali, takže jsme vyšli před bránu a po pár stech metrech ze svahu jsme se zastavili na cvičišti.
Na jeden strom byl přidělán slaměný terč, další strom byl omlácený, zjevně od cvičení s mečem nebo sekerou.
Vyndal jsem jednu šipku, byla dřevěná zhruba pětadvacet centimetrů dlouhá, poměrně masivní s hrotem zřejmě z bronzu a bez letek. Trochu jsem kdysi střílel z reflexního luku, kladky a něco málo i z kuše. Namířil jsem na terč a po chvilce míření jsem zmáčknul spoušť. Šipka se zaryla přímo do středu terče, naštěstí jím neproletěla. Vypálil jsem ještě pár šipek, zvykaje si na specifickou spoušť a váhu zbraně. Chyběla mi pažba a pažbička z moderních kuší. To půjde napravit i s místní technologickou úrovní, stačí trochu dřeva.
Co se týče střelby, tak se mi zdálo, že tělo funguje poměrně automaticky, míření, natahování a obecně ovládání kuše mi šlo samo od sebe.
Pro začátek mi to stačilo, musím ještě vyzkoušet meč. Ostří meče bylo krásně nabroušené, oboustranná čepel se na slunci hezky leskla. Napřáhl jsme hrot směrem ke stromu a udělal několik úderů z obou stran, plus pár bodnutí. S mečem jsem dřív nikdy necvičil, nepočítám-li nějaké to mávnutí, někde na trzích. Pohyb se však zdál plynulý, jednotlivé seky a body na sebe pěkně navazovali. Něco ze svých dovedností mi můj předchůdce přeci jen přenechal.
Pomalu jsme se vraceli se Ctěnou do hradiště a já dumal co podniknu dál. Bylo okolo poledne a trochu mi kručelo v žaludku. U brány na mě zamával jeden z hlídačů.
“Pane Sigifrede, vladyka Vsevolod vás zve k obědu, máte přijít do síně,” ukláněl se hlídač. Kývnul jsem mu, že rozumím a děkuji. Napřed skočím prohlídnout koně, abych nezapomněl.
“Kde jsou stáje Ctěno? Zaveď mě k nim. ”
Ve stájích bylo asi jen deset koní, svého bych samozřejmě nepoznal, ale Ctěna mě k němu bez ptaní zavedla. Bylo to mohutný černý kůň, který mi připomínal obrovské válečné fríské koně. Vida, všude jsem četl, že v téhle době jezdili pomalu na ponících a tohle obrovské zvíře velikostí nijak nezaostává za koňmi z mé doby.
“Netušíš, jak se jmenuje?”
“Ty si to opravdu nepomatuješ Sigi?” udiveně kroutila hlavou Ctěna.
“Řekli mi, že se jmenuje Černobog. Vyznáváš naši víru? Viděla jsem u tebe kolovrat, Perunův kříž a kůň se jmenuje podle jednoho z našich bohů.”
“Je to složitější,” nevěděl jsem, co rychle vymyslet, a tak jsem zkusil mlžit. “Bohové se mnou občas hovoří,” plácnul jsem jen tak do větru.
Ctěna sebou obratem plácla o zem k mým nohám a skučela, “ó Můj pane.”
Tak to sem asi trochu přehnal, “nech těch blbostí! Nesmíš o tom nikomu říct, je ti to jasný?”
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★☆☆
Samotný koncept přenosu moderního člověka do raného středověku a Sámovy říše je velmi atraktivní a nabízí skvělé možnosti pro střet kultur. Příběh však poměrně rychle sklouzává k tradičnímu klišé mužské fantazie, kde hrdina bez větší námahy získá dokonalé tělo, magické schopnosti a zástupy povolných žen. Pro příště by bylo zajímavější více prozkoumat hrdinův vnitřní konflikt a skutečné výzvy spojené s přežitím v drsné historii, než se spoléhat jen na božské dary.
Atmosféra – ★★★☆☆
Historické reálie, prolínání národů a zmínky o Sámově říši dodávají textu zajímavý a neokoukaný nádech, který čtenáře baví objevovat. Vtáhnutí do děje ale trochu sráží fakt, že hlavní hrdina přijímá svou novou realitu naprosto bez šoku a vše mu jde až podezřele hladce. Chybí zde pocit skutečného nebezpečí nebo syrovosti tehdejší doby, protože Pepa proplouvá dějem s lehkostí turisty na dovolené.
Provedení – ★★★★☆
Text je napsán velmi čtivě, má svižné tempo a dialogy působí přirozeně, díky čemuž stránky rychle ubíhají a příběh nenudí. Autor má zjevný cit pro plynulost vyprávění a udržení čtenářovy pozornosti. Je však potřeba zapracovat na gramatice a pravopisu, v textu se objevují hrubky (např. ‘ruce měli’, ‘Sámovi říše’) a problémy se skloňováním (‘mi bolí hlava’), což ale vyvažuje celková zábavnost a lehkost stylu.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi oddechové a zábavné čtení, které chytře využívá oblíbený žánr přenosu do jiného světa a zasazuje ho do atraktivních českých dějin. Ačkoliv se děj opírá o silné prvky splněných přání a hrdina nečelí větším překážkám, text si udržuje humor a obrovskou čtivost. Pokud v dalších částech prohloubíte charaktery postav a přidáte skutečné napětí, může z toho být skvělá dobrodružná série. Rozhodně v psaní pokračujte, máte velký talent vyprávět poutavě!