Petr:
Já vím, že kluci v čele s Vildou a Oťasem nedělají v Podzemí nic vyloženě špatného. Hrají nahlas, hrají hodně, ale daří se jim sem tahat docela zajímavé kapely, a to i pro mě, fanouška Händela. Zakopaný pes leží v nezměnitelnosti lidské přirozenosti. Staří budou pořád nenávidět mladé, konzervativci liberály a ze všeho nejvíc – podobní odlišné. Stádnost jednotlivých skupin se liší, což je pro demokracii strašlivá hrozba. Podobných nebude nikdy méně, než odlišných, mladí se budou snažit prosadit sami sebe a ne své okolí a staří rádi přiloží ruku k dílu jen za předpokladu jistoty návratnosti své investice a absence dalších podmínek – jako nutnosti přiložit ještě druhou ruku, obě nohy a hlavu. Není na tom nic překvapivého, je to prostý koloběh života. Mladí nemají nic a chtějí všechno, staří mají všechno a nechtějí se toho zadarmo vzdát.
Soudružka Štrausová je toho živoucím příkladem. Šedesát dva let, z toho čtyřicet jedna ve straně. Celý život žila s tím, že nekonformitu je potřeba potírat na všech frontách a pak jí její dokonale srovnaný svět reálného socialismu zbourali ti, od kterých už tehdy tušila podraz – studenti. Je smutné, ale pochopitelné, že po divokých devadesátých se objevilo spousta těch, kteří její fanatismus schvalovali a dokonce podporovali natolik, že se jí podařilo dostat do národního výboru – tehdy už na obec, přesněji do jejího zastupitelstva. Od těch dob je jednou ze září na scéně těch, kteří se neustále naváží do Podzemí.
„Feťáci to jsou, ty existence, co se tam schází!“ zahřímala hlasem síly podzimní vichřice.
„Podívejte, paní doktorko, jsem si vědom, že váš názor na skupinu dobrovolníků, která momentálně pečuje o zachování bývalého krytu civilní obrany, nejspíše nezměním, ale chci po vás, abyste uvážila následující: V tuto chvíli žijeme jisté status quo, město nemusí vynakládat téměř žádné prostředky k údržbě, konají se tam zajímavé kulturní akce, a ještě za to město dostává, byť minimální, příspěvek. Nemáme nejmenší tušení, co s krytem udělá Sdružení přátel československé obrany, které má… šest členů… a vzniklo před dvěma měsíci.“
„Podívejte, mladej, vy tomu nerozumíte. Sdružení, o kterým mluvíte, vede starý plukovník Kalvoda. V šedesátých letech to byl příkladný občan a voják, v prý se dokonce v osmdesátém šestém zúčastnil invaze do Afghánistánu, což z něj dělá veterána! To vy nemůžete pochopit, protože jste tehdy byl sotva na živu. Je to příkladný občan, který bude dbát na zachování naší kultúry, ne jako ti frackové, co tam dnes chodí akorát za školu fetovat a bůh ví, co ještě…!“
„Paní doktorko, na tahle tvrzení nemáte žádné podklady. Tedy na ta, kterými se oháníte ohledně stávajících nájemců krytu…“ zabrzdi. Víš, že jí je to úplně jedno. Papíry, co máš v ruce. Šup.
„…každopádně jsem vypracoval koncepci třetí, kompromisní. Město by mohlo zachovat poměry tak, jak jsou s tím, že by byly prováděny jednak periodické a jednak náhodné kontroly aktivit nájemníků,“ a Vilda si určitě všimne, že je to nezákonné a shodí to…
„Ale to by zabránilo plukovníku Kalvodovi vybudovat důstojnou památku československé lidové armádě a naší národní historii!“
„Prosím vás, paní doktorko, aspoň si to přečtěte, nechám vám to tu na stole.“
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Příběh o záchraně milovaného klubu před nepřejícími úředníky je sice trochu klasickým motivem, ale díky skvěle vykresleným postavám a střídání úhlů pohledu získává na originalitě. Velmi oceňuji nosnou myšlenku o tom, že komunita není vázána na jedno konkrétní místo, ale na lidi a jejich odhodlání. Zápletka má jasný cíl a přirozeně graduje až k uspokojivému, i když možná trochu rychlému rozuzlení.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je jednoznačně nejsilnější stránkou celého textu a do zakouřeného, hlučného Podzemí čtenáře vtáhne hned od prvních odstavců. Výborně se ti daří pracovat s náladou – od počáteční bezstarostné rebelie, přes tíživou beznaděj po ztrátě iluzí, až po závěrečnou katarzi a novou naději. Emoce postav působí velmi uvěřitelně a syrově, což skvěle podtrhuje celkový undergroundový nádech příběhu.
Provedení – ★★★★☆
Text je velmi čtivý, má spád a použití obecné češtiny v přímé řeči i vypravování dodává dílu na autenticitě. Dialogy většinou přirozeně plynou, i když některé filozofické úvahy postav působí občas trochu šroubovaně a mírně brzdí tempo. V textu se objevují drobné prohřešky proti interpunkci a sem tam překlep, ale nenech se tím odradit, protože tvůj styl je jinak velmi vypsaný a plynulý.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi vyzrálý a poutavý text, ze kterého čiší upřímná láska k hudbě a nezávislé kultuře. Nejsilnější zbraní příběhu je plastické vykreslení postav a schopnost přenést na čtenáře specifickou náladu maloměstského undergroundu. Pokud do budoucna trochu uhladíš některé příliš dlouhé úvahy a dáš si pozor na čárky v souvětích, budou tvé texty naprosto skvělé. Rozhodně v psaní pokračuj, máš velký talent!