Na lavičce u starého pískoviště seděla paní Kovářová, pan Novotný a mladý architekt jménem Tonda.
Před nimi se rozkládalo parkoviště, které pamatuje ještě Trabanty,
a chodník, který se už dávno rozhodl být mozaikou prasklin.
„Takže, rekonstrukce,“ řekl Tonda a rozložil plány. „
Nové parkoviště, bezbariérové chodníky, a tady — dětské hřiště s lanovou prolézačkou.“
Paní Kovářová si nasadila brýle. „Lanová prolézačka? To zní jako něco, co by moje vnučka mohla milovat.
Ale co houpačky? Bez houpaček to není hřiště.“
Pan Novotný se zamračil. „A co parkovací místa? Minule jste říkal, že jich bude míň.
Já mám dvě auta. A manželka koloběžku.“
Tonda se usmál. „Zmenšíme počet parkovacích míst, ale přidáme zeleň.
Stromy, lavičky, stín. Místo, kde si lidé odpočinou.“
„Odpočinou?“ zasmála se paní Kovářová. „Od čeho? Od života?“
„Od hluku,“ řekl Tonda. „Od betonu. Od spěchu.“
Chvíli bylo ticho. Pak pan Novotný kývl. „Dobře. Ale chci lavičku s opěrkou.
A zásuvku na nabíjení koloběžky.“
Tonda si poznamenal. „A houpačky. A lanovou pyramidu. A stromy.“
„A pítko pro psy,“ dodala paní Kovářová. „A ceduli: Tady se žije.“
Hlasité předčítání