„Nemá,” odpověděla jsem. „Jen má dost toho tvého řvaní. Proč tolik křičíš?”
Jeho hlas zahučel dolů po svazích jako lavina:
„Proč asi?! Volám ho! Volám svého pána! Tvého Ínemaka!
Ne tebe. Ne Normana…ani ty, kteří tu padli, jen aby mě umlčeli!
Chci, aby pro mě přišel on sám. Tak jako si chodí pro tebe. Chci zemřít jeho rukou…!”
Chtěl znovu spustit,rychle jsem křikla:
„Prosím Marmonde!”
Volala jsem znova. „Pojď sem za mnou a pomoz mi s Normanem!”
Zamračil se, ztichl. A pak zasyčel:
„A proč bych měl? Obr udělal chybu, že poslal tebe s tím nemožným Normanem. Jen aby jste mě přivedli k němu, když mě vlastně ani nechce vidět!
S Normanem ti pomáhat nebudu. Ale možná jsem rád za tebe. Chci tě. Chci z tebe cítit jeho. Obra.
Vím, že jsi s ním trávila tolik času ve věži. Jen ty a on. A teď tě najednou poslal.
Jen tebe. Jako oběť za sebe samého. Protože on… nezvládl přijít.”
Najednou stál Marmond přede mnou. Začala jsem couvat. To bylo moc…
Křikla jsem: „Marmonde… nepřibližuj se ke mně!”
Skočil po mně a zařval:
„Tak teď budeš řvát místo mě ty! Volej svého Ínemaka! Řvi tak jako já!”
Ale já oněměla hrůzou. Cítila jsem tlak v hlavě.
Marmond se na mě tiskl. Jeho objetí mi vadilo tak moc, že se ze zoufalství probudilo to znamení. Dlaň se rozpalovala. A pak — blesk!
Zasáhl Marmonda. Zařval. Odpadl. Kouřilo se z něho. Ležel bez hnutí. V bezvědomí. Možná mrtvý.
Vstala jsem. Třásla jsem se. Šla za Normanem. Ale nehla jsem s ním. Z levé dlaně mi stoupal kouř. Pohltil mě. A zmizela jsem — za Silverem.
5. U KRÁLE SILVERA 🩶
Silver slavil narozeniny. Byl obklopen princeznami, smál se, zářil…
Když jsem se tam objevila, chvíli si mě nikdo nevšiml. Pak jedna princezna vykřikla hrůzou a ukázala na mě. Všichni se vyděsili.
Silver mě ale poznal. Plecháč, který do té chvíle stál nehnutě u dveří, přistoupil a zeptal se:
„Mám ji odvést za bránu?”
Silver zakroutil hlavou. Tvářil se vyděšeně. „Co se ti to stalo?”
Princezny vstaly a odešly. Rychle…
Připadala jsem si strašidelně. Jako obr Ínemak. A Silver mě k němu přirovnal:
„Ty jsi nás tu všechny vyděsila. Tak stejně jako tvůj pán. Ať mi to hned vysvětlíš. Mluv!”
Silver si povzdechl, kývl na mě:
„Jsi celá začerněná. Jako bys propadla komínem. Málem jsem tě nepoznal. Pojď. Musíš do lázně.”
Odvedl mě do lázně. Pomáhal mi smýt černotu… popel, krev i děs.
V horké vodě jsem konečně promluvila. Všechno jsem mu řekla. O Marmondovi. O blesku. O Normanovi. A pak jsem se rozbrečela.
„Asi jsem Marmonda zabila…”
Silver mě uklidnil:
„Když si tím nejsi jistá, tak se toho neobávej. Všechno se vysvětlí. Teď se hlavně uklidni. Jsi takové nečekané překvapení k mým narozeninám.”
Popřála jsem mu všechno nejlepší. Dala jsem mu pusu.
„Promiň, že jsem ti asi pokazila oslavu. Nemám pro tebe ani žádný dárek.”
Silver se usmál a pošeptal:
„Ty sama jsi pro mě ten nejkouzelnější dárek, jaký jsem si kdy mohl přát. Jsi jako nejvzácnější poklad, který si obr celý dlouhý čas střeží. Ale teď jsi u mě. Ten zas bude zuřit, až se to dozví.”
Hlasité předčítání