Úkol od obra
Ínemak mě vzal do náruče a zmizel se mnou do hradního vězení za Normanem. Ten se tam jako obvykle hádal se Zoltym. Když jsme se objevili, oba se polekali. Zolty se uklonil a žaloval:
„Můj pane! Norman se opět choval nepříčetně, tak jsem ho musel polít!”
Norman zařval: „Ty bys tu měl sedět místo mě!”
Obr zařval ještě hlasitěji:
„Oba dva se uklidněte! Mám pro Normana nový úkol. Půjdeš s ní za Marmondem. Spoutáš ho a ucpeš mu konečně hubu! Už to jeho řvaní nesnesu. Přivedeš mi ho sem — do vězení!”
Norman se obrovi poklonil až k zemi.
,,DÍKY můj pane za nový úkol… s radostí ho splním, protože Marmondův šílený řev vadí snad úplně všem… ”
Pak se zamračil a nespokojeně zabručel,ukázal na mě:
„…Ale nechápu, proč mám brát sebou i ji? Bude mě zdržovat. Leze jak želva. Bez ní bych to zvládl líp!”
Ínemak se na mě podíval, trochu se zašklebil, pak zavrčel:
„Ona půjde s tebou. Byla ve věži už moc dlouho. Potřebuje se projít. A ty taky. A žádný pití! Je to úkol pro vás oba. Tak mě nezklamte!”
Norman se přinutil k úsměvu a znovu přísahal, že všechno splní.
4. HOROR V HORÁCH🌌
Ale sotva jsme vyrazili, začal brblat:
„To je fakt tragédie…tahle zdržovačka s tebou!Seš děsně pomalá.Kdybych šel sám, už bych měl Marmonda v poutech!”
Tak jsem se snažila držet s Normanem krok. Najednou se na mě otočil a zakroutil hlavou, zabručel:
,,Co vedlo obra nám dát takto nesmyslný úkol?Vždyť to obr mohl zvládnout sám, bez mrknutí oka,no né?”
Tak jsem řekla:
„Nemohl. Pro obra je to asi moc těžké — vůbec Marmonda vidět.”
Dlouho jsme stoupali. Když jsme se blížili k místu, kde vysoko nahoře seděl Marmond, bylo to jako dojít na konec světa. Na kamenném vrcholu kvílel do nebe jako stvůra — šílený a nekonečný řev rval nebe a padala všude kolem temná mlha.
Norman se najednou zhroutil. Zaskuhral:
„Už mám z toho všeho závratě! Potřeboval bych se napít! Sakra, s tebou! Necháš Normana jít takovou štreku bez pití? Dojdeš mi někam pro flašu a já tu počkám!”
Zakroutila jsem hlavou:
„Napřed musíme zvládnout Marmonda. Pak se napiješ, za odměnu jo?”
Ztěžka se zvedl. Norman to nezvládal.Sice jsem ho podpírala,ale byl na mě moc těžký!
Cítila jsem zvláštní vlnění ve vzduchu. Brnění. A pak jsem si všimla, že to jde od Marmonda!
Čím víc jsme se k němu blížili, tím silnější to bylo. Norman se zhroutil k zemi — bez hnutí, jako mrtvý. Kolem nás ležela těla jiných, kteří to nejspíš taky nezvládli. Někteří už se rozpadali…
Vyděšená jsem vykřikla:
„Marmonde! Prosím, pomoz mi!”
Marmond přestal řvát. Podíval se na mě.Pokývl a ukázal na místo vedle něho,vyzval mě:
,,Tak pojď si sednout ke mě!Nebo se snad bojíš?”
Ukázala jsem na Normana, ležícího bez známek života.
„Marmonde, prosím! Norman i já jsme dostali od obra úkol. Máme tě přivést k němu do hradu!”
Marmond se zasmál. Krutě. Zle.
„Měl si pro mě přijít sám! Proč poslal vás dva? Už vás má plný zuby, co?!”
Hlasité předčítání