Vysoko v horách v krajině, která připomínala bílé království, bylo vše pokryto hustou přikrývkou sněhu. Slunce odráželo paprsky na bílém sněhu stejně, jako tisíce hvězd, které září na obloze. Její nos nasával vůni mrazu a ohně, který hořel opodál spolu s dalšími. Havraní vlasy měla spleteny do copu tak dlouhého, že při každém její kroku se dotýkal stehen. Na nohou měla kožešinové boty vysoké těsně pod kolena. Suknice odhalovala nádhernou opálenou kůži. Nebyla jí zima, i když byla oblečená velmi střídmě. Oči upírala do nebe a slunce na oplátku za ten vlídný pohled, vytvořilo v jejích očích obraz třpytivých paprsků, hladilo její tváře, červené od chladu. Kráčela sama ,daleko od ostatních. Mladá žena, květ, který se právě rozvinul z poupěte. Chůzi měla vzpřímenou jako statný topol ,bradu hrdě vystrčenou vpřed. Vyzařovala z ní sebejistota a respekt. Když se však na někoho zadívala, ledy začaly praskat a tát pod vlídností, kterou každý spatřil. Jemný obrys tváře byl jako sněhový poprašek na květině, která se ubránila mrazu a uprostřed bílého pole vykukovala hrdě na svět. Šla stále rovně. Neohlížela se. Nevěděla, kudy má jít. Nohy jí vedly samy. Uvnitř svého těla, cítila teplo, které s každým krokem sílilo.
Nevšimla si, že její kroky pronásleduje šedivý vlk se srstí hustou jako medvědí kožich. Tiše našlapoval, aby nemohla slyšet jeho kroky. Očima hypnotizovaly každý její pohyb. Nosem nasával vůni, která se linula v jejích šlépějích a při každém vdechu se mu ježila srst a tělo zavalila vibrace silná jako zemětřesení. Odtrhl se od smečky, protože ucítil něco, co ještě doposud nikdy. Silné pižmo, které se mísilo s jemnou ženskostí . Zkoušel se zastavit a vrátit se zpět, ale nedokázal to. Nechtěl, ale musel. Jindy tak silný a neohrožený se cítil slabý a ve spárech její vůně. Byl jako náměsíčný. Neustále se otáčel směrem k odchodu ,ale byla jako ryba a ona rybář. Zcela bezmocný a lapen v síti. Chytila ho na háček a přitahovala blíž a blíž k sobě. Bránil se, mrskal sebou, ale nebylo mu to nic platné. Následuje tedy volání, smyslů zbavený, ale tolik toužící.
Nespěchá, kráčí stále bez zastavení. Něco cítí ve vzduchu, neznámou vůni, silnou a mírně agresivní. Ale nepozastavuje se nad tím. Kráčí jako vůdce . Hrdá a krásná. Slunce cítí na svém těle i přes bílou kožešinu. Blíží se k horskému průsmyku. Ví, že tudy bývá cesta mnohdy nebezpečná. Nyní ji to však nechává chladnou , nebojí se. Sebejistě kráčí dál. Na rtech, které jsou jako dva plátky broskví, narůžovělé a úzké, září úsměv. Díky mrazu, si často olizuje rty. Její jazyk se podobá ještěrce, která se vynoří ze svého úkrytu a na malý okamžik spatří světlo světa. Nahřeje svou kůži na slunci, které tolik hřeje. Vzápětí se schovává. Žena zrychluje krok , náhlý vnitřní neklid ji pohání. Zrychluje víc a víc . Slunce se zahalilo do mraků. Krajina se ocitla v šeru. Skaliska , které se rozprostírají přímo před ní, nyní vypadají děsivě. Obři, držící stráž. Probíhá kolem nich. A ačkoli je štíhlá, na nohou se jí rýsují svaly. Suknice se při běhu otírá o nohy jako had, když se vlní mezi stébly trávy . Při jedné vlnovce jedna noha, vzápětí druhá a pořád dokola. Cítí to vzniklé teplo. A stále vnímá tu cizí přítomnost. Poprvé po tak dlouhé době se rozhodne ohlédnout.
Hlasité předčítání