Když tyhle filmové pásky chytnou, nedá se to uhasit. Oheň pak zachvátí regál, pak strop, následně dveře, zdi začnou černat, plastový telefon s ciferníkem roztápět, měnit podobu. Pak chytne chodba, která vede do mé promítací místnosti, oheň se bude dál přenášet, až se vznítí vstup do sálu. Všechny plakáty obejmou plameny. Obličeje známých herců se začnou rozkládat a měnit v popel, který bude poletovat dýmem vedený jako když kůň běží pod náporem žokejova biče. Nakonec chytne taky sál. Potahy na sedačkách se budou kroutit, návštěvníci se dusit černým kouřem, podlaha bude žhnout tak, že se jim budou škvařit boty. A spolu s aparaturou a jevištěm se všechno začne měnit. Až nakonec shoří plátno. Bude honosně hořet. Poslední film, který se na něj promítne bude zmítající se oranžovo-modrý plamen, který za pár chvil zase zmizí, aby mohl dokonat svůj plán s celou budovou.
Opřený o lokty jsem si představoval tuhle scenérii, protože jsem tu noc promítal film, který jsem už skrze na skrz znal. Milostný příběh o muži, který celý svůj život čekal na to, až její manžel zemře. Nakonec ji přece jen přesvědčil o svých celoživotních citech, vzal ji na loď, na poslední vyjížďku stáří, aby ukojil svou touhu.
Tyhle melancholické příběhy mě nikdy moc nebraly za srdce. Spíše jsem byl vyznavačem toho, že se musí láska dít řekněme impulzivně. S ženskýma jsem moc štěstí neměl, ale byla tu jedna, o kterou jsem stál. Nebudu to prodlužovat, odmítla mě. A to jsem připravil rande, které nemělo chybu. Z archivu jsem našel romantický film, který byl stejně tak impulzivní, jako byl můj chtíč a přesvědčil tuhle mladou holku, aby semnou na ten film zašla. Seznámili jsme se v kavárně a tohle mělo být první rande.
Jenomže film se jí nelíbil. Pravda, vzít do kina ženu na první rande moc nepřesvědčí o originalitě nápadníka, i když je kino prázdné a připravené jen a jen pro ně. A od té doby jsem to tam nenáviděl. Pořad dokola jsem uvažoval, jak by bylo úžasné, kdyby tohle všechno shořelo na popel. Jiná možnost pro mě neexistovala. Neměl jsem odvahu a ani kvalifikaci dělat něco jiného. Bydlel jsem v malé garsonce. Sám. Jediný, kdo o mě jevil zájem, byla moje máma. Nikdy nepochopila můj zájem o filmy. „Je to jen ztráta času. Pořád si ničit oči před obrazovkou. Měl bys konečně začít žít. Už ti není dvacet!“ říkala pokaždé, když mě přišla navštívit. A já vehementně seděl a díval se na všechno možné. Možná to bylo mé zbabělství nebo únik.
A když skončil ten film, otočila se na mě, řekla mi, že se jí ten film nelíbil, že celkově nemá filmy ráda. A já se nezmohl na nic jiného než na vztek. Strašně mě naštvalo, že si tohle myslí o mé zálibě a profesi. A tak jsem jí řekl, ať teda táhne. A tak mi odpověděla, že už mě nikdy nechce vidět a lituje ztráty času, které se semnou dopustila.
Samozřejmě, že to byla její chyba. Alespoň jsem se o tom zdárně přesvědčil. Ale stejně tak jsem se přesvědčil i o tom, že je tohle místo zakleté. Trvalo to už přes rok a tahle moje představa mě pronásledovala i ve snech.
Hlasité předčítání
Bomba