Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Nijak se nelišila od ostatních, které trávily čas na tom místě. A každá z nich jistě měla svůj příběh. Jak se zrovna tito lidé staly jejich členy? Čím to bylo, že spolu chtěli být? Snad stejně jako vynikající pokrm je vyváženou směsicí odlišných ingrediencí, tak i tyto skupiny držely pohromadě odlišností a jedinečností svých členů, jejichž vzájemná pouta svazovala jednoho ke druhému tak pevně. Bylo tomu tak? A bylo tomu tak vždy a bez výjimky? Kdo ví? Skromně si dovolujeme pochybovat. Ale co na tom? V případě té počtem nepatrné skupinky zřídkakdy se scházející tomu tak jistě bylo. Ne ne, nebyl jsem jedním z nich. Kdo by vlastně chtěl? Sdílet s nimi to téměř veřejné tajemství, jež každému z nich svazovalo jazyk a do vzájemných vztahů vnášelo protivně obtěžující nejistotu a napětí? Pardon! Každému ne. Ona a on, leč byli nezpochybnitelnými členy oné společnosti, takto zatíženi nebyli. Šlo totiž o zdroj a původce mlčení zbývajících přátel. Ano, oni dva za to celé mohli. A co že bylo nezbytné udržet v tajnosti? Co mělo zůstat před okolním světem skryto? Copak je jim do celého světa!? Nač tak rozmáchlá slova? Především její manžel a jeho manželka neměli se nic dozvědět! Ano, protože se milovali.
Jak rád by autor těchto řádek poskytl alespoň špetku z hovorů, které společnost vedla, když bez těch dvou čas od času osaměla. Vyměnila si totiž v těch chvílích jen poskrovnu slov. Pod drtivou vahou nesmírného tajemství nebyli přátelé schopni z útržků nahořklých myšlenek sestavit byť jen prosté věty. Avšak pokud by konverzaci bylo možné odvodit od grimas a pohledů osamělých společníků, jež si vzájemně vyměňovali, vypadala by asi takto:
“Všimli jste? Stále jsou spolu. Sice asi jen tady mezi námi, ale i tak,” zašeptá jeden z nich.
“Že už to spolu neukončí. Vždyť to přece jen takhle beze všeho nemá cenu. Vám by to snad stačilo?” položí otázku bez nesmělosti druhá.
“Já myslím, že už se tím tolik netají a jistě se potkávají i jinde a jindy. Kdo by to přece vydržel? A proč taky, že?” položil řečnickou otázku s cukajícím koutkem úst třetí.
“Musím se přiznat, že je to vážně nad moje síly. Když uchovávám jejich tajemství, mám pocit, že lžu s nimi. A to už nechci!” pronesl důrazně čtvrtý a po krátké odmlce dodal: “Ale když oni jsou tak zamilovaní.”
Pátá už se v té osamělé prodlevě vyjádřit nestihla, protože pár se náhle vrátil na svá místa na protilehlých židlích u širokého stolu. Věnovali si hluboký vteřinový pohled z jedné duše do druhé a pak se jakoby nic snažili zapojit do hovoru, který, jak se domnívali, zmeškali. Tak nějak tedy smýšleli přátelé těch dvou. Jejich postoje se samozřejmě vyvíjely s postupem času od okázalého stranění a vyjadřování podpory romantickému vztahu až k více méně otevřené nechuti podílet se na lži, jak o tom hovořil čtvrtý. Všichni znali manžela a manželku zamilovaného páru, stejně jako jejich děti, a i proto se jim tolerance celé té záležitosti zdála od setkání k setkání stále obtížněji přijatelná. A dosud i přátelství mezi nimi zůstávalo ušetřeno neblahého vlivu oné nesnáze. Pětice společníků však cítila, že právě to, co je drželo pohromadě u jednoho stolu, čelilo stále vážnějšímu ohrožení. V sázce byla samotná existence té výjimečné pivní společnosti.
Hlasité předčítání
