Beruška

Sci-fi

Četba díla zabere cca 13 min.

3

ZATÍM vše probíhalo hladce. Řidičák i techničák jsem měl v pořádku, platnost permanentky k pobytu ve sluneční soustavě ještě nevypršela. Dál to bude horší. Navedl jsem Berušku na oběžnou dráhu okolo Pluta. Musím si všechno trochu rozmyslet. Jestliže se rozhodnu, jak se asi rozhodnu, nebude už cesty zpátky. Vím, že to stejně udělám, ale tak trochu pokrytecky sám před sebou předstírám, že uvažuji s chladnou hlavou, hledám obhajobu určenou vlastním pochybám, neexistující nezvratné důvody, proč to musím udělat, přesvědčivá zdůvodnění tomu ustrašenému a nijak zvlášť výjimečnému človíčku, který ve mně přebývá, jež by mu zavřela dotírající prostořekou pusu. A taky musím ještě zavolat svému příteli Motorákovi, který by měl vědět pár věcí pro případ, že bych se už nevrátil. Rádiový signál bude brzy slabý a UHB pásmo nechci použít, protože se permanentně monitoruje. Až to vše přetrpím, stanu se psancem.

4

ZÍSKAT POVOLENÍ k opuštění sluneční soustavy není moc snadné a vsadil bych své boty, že bych ho dnes nedostal. Světová unie na to má asi sto padesát netformulářů, kde se vás ptají i na to, jestli se drbete v nose levým nebo pravým malíčkem. I můj dosavadní život nebyl zrovna konformní, kdybych měl vyplnit pravdivě kolonku Jak často navštěvujete McDonalds‘?, měl bych to předem spočítaný. A tak mi nezbývá, než najít jinou cestu. Naštěstí jsem se něco přiučil od několika spacehackerů, se kterými jsem se seznámil v hospodě U Buldoka, a ti mi prozradili pár fíglů, jak na to, když chceš za kopečky. Problém je v tom, že se na to dřív nebo později přijde, a budeš-li se chtít pak vrátit, nikdo jiný než pan předseda Van Aken z haagského Vesmírného nejvyššího soudu tě nebude vítat s otevřenou náručí. A mým cílem je planeta v souhvězdí Lodní zádě, potácející se okolo dvojhvězdy 10629, planeta zoufalá a v mrákotách, poněvadž jsem ji opustil. Nebo spíš je. Carineu a Illis. Jedna skrývá svou krásu pod mlžným závojem oxiheloinu a druhá vypálila do mé sítnice nesmazatelný obraz svého doufajícího obličeje. Mám pocit jako váhavec po flašce rumu. Je rozhodnuto.

5

MOŽNÁ že už bych měl prozradit něco víc i o sobě. Je mi šedesát a pokud se dožiju průměrného věku, měl bych mít před sebou ještě dalších padesát let. Jsem takříkajíc muž v nejlepším věku, až na to, že kromě Berušky a toho domečku v Nevadské poušti, nic nemám. A také ta třicetiletá, čtyřicetiletá děvčata už na mě hledí v lepším případě se soucitem, anebo jindy s podezřením na vilného staříka. Moc jsem se teda nevyved. Můj otec a matka, dejž jim pánbůh dobré nebe, nijak nevybočovali z běžných pravidel. Táta dělal celý život nějakého středního manažera u jedné přepravní firmy živící se turismem k Marsu a k Jupiteru, máma se nechala oblbnout Osvícenou stranou Konráda Meixnera a věřila těm naivním idejím až do smrti. Nikdy jsme toho spolu moc nenamluvili. Ale když odešli, oba je schvátila Vickersova choroba, zjistil jsem, jaké prázdno po nich zbylo v mém srdci. A najednou jsem se v tom prázdnu octl i já sám. Měl jsem několik lásek. Vydrželo to i pár let. Ale nakonec se ukázalo, že ta látka, ze které jsem utvořen, se špatně opracovává a upravuje. A tak jsem teď sám. Vlastně to jediné, co mi zbylo, je Beruška, Carinea a Illis. Illis.