9. Roztoči
Rok po otevření Anrietina lázeňského komplexu se u nich objevila jedna firma, která se zabývá čištěním postelí, ložního prádla a novými pracími prostředky. Při předváděčce, které jsem náhodou byla přítomna, protože mi na klinice upravovali zevnějšek (detaily si nechám pro sebe), pán, který vypadal, jako že snědl polovinu chytrosti, radil, jak se nejlepším způsobem zbavit roztočů v lůžku. Zapnul jakýsi přístroj, o kterém tvrdil, že dokáže spočítat množství roztočů na každém centimetru postele a než přístroj použil, řekl asi toto:
„Velikým problémem jsou roztoči. V našem použitém lůžku je jich v průměru tisíc druhů, v počtu asi dva tisíce na každém centimetru čtverečním. Zde tento skener přiložíme k prostěradlu a na displeji se objeví počet roztočů v této použité posteli. Většinou to bývá kolem jednoho až dvou tisíc kusů.“
Přiložil skener a demonstrativně ukázal na displej. Všichni sledující se začali hihňat a tak se i on podíval na číslo, které ukazovalo chvíli 13, chvíli 16, prostě o tisíce se rozhodně nejednalo. Zmatený prodejce střídavě zapínal, vypínal, dolaďoval a rozlaďoval svého pomocníka, ale tento stále trval na svém. Po naskenování skoro celého prostěradla to vzdal a šel hledat jinou volnou použitou postel. Jednu našel a konečně mohl svou demonstraci dokončit. Zájem však už nebyl takový, jak by očekával a tak se sbalil a šel prodávat jinam. Jak jsem už kdysi říkala, jsem na problémy s apofisem paranoidní a tak jsem zašla za tím pánem, který byl ubytován na lůžku, jehož prostěradlo mělo dostatek roztočů a ejhle, tu máš, čerte kropáč. Ten muž neměl apofisum. Okamžitě jsem volala Simonovi, ať zaúkoluje několik pracovníků a ať tuto mou myšlenku prostudují. Za týden bylo jasné, že apofisum zabíjí většinu roztočů. Možná vám to připadá skvělé, ale je to opravdu veliký problém, neboť roztoči jsou součástí našeho života, ať je chceme, nebo ne. Dá se říct, že i když je ničíme a nelíbí se nám, k životu je z mnoha důvodů potřebujeme.
Nyní vám ještě zhruba vysvětlím, jak se vyrábí apofisová štamprlata. Krátce po začátku prodeje apofisa přišel pan Benjamin s nápadem, že když už je apofisum tak výjimečný artikl, musí mít také výjimečný design. Vzhledem k tomu, že je to dávka na jedno polknutí za 6000 €, má to být něco symbolického. A tak vložil dávku apofisa do průhledného želatinového obalu a ten nechal zalít whiskou v retro skleněném štamprlátku. Apofisum v této podobě svou barvu díky whisce násobí a vypadá to velice působivě. Šupiny apofisa jsme dodávali naší manufaktuře přímo z banky, kde máme pronajatý trezor, v němž je nejmodernější řezný přístroj k ukrajování plátků. Vždy jsme s panem Benjaminem šli společně do trezoru a za dvě, až tři hodiny jsme nakrájeli množství, které naše dílna měla tak na dva týdny práce. Minimalizovali jsme tak ztráty, které by vznikaly ztrátou, krádeží, loupeží, či jinými druhy okrádání a které většinou vznikají při převozu. Takto nařezané malé množství jsme lehce a nepozorovaně dopravili do balírny. Časem jsme si začali tak důvěřovat, že jsme se dohodli a chodili do řezného trezoru střídavě, každý sám. Dnes to tak Simon s Ellen Benjamin dělají stejně. Teď se teprve dostávám k tomu, proč vám to vše vysvětluji. Navrhla jsem Simonovi, aby udělal test. Ať vyzkouší sto dávek s různým množstvím apofisa.
Od prvního polknutí Simonem jsme se množstvím nezabývali a hmotnost šupiny 0,017 gramu brali za bernou minci. Co když však stačí menší množství, za stejného účinku a tím i snížení negativních vlivů? Simon se mnou souhlasil a začal s testem. Po týdnu měl výsledky na účinnost. Ideální množství je 0,014 gramu. Snad to sníží i ty negace. Pro kontrolu jsem si ještě ten den koupila tajně jednu dávku a v laboratoři ji rozbalila a apofisum převážila. Jistě si říkáte, proč, ale to opravdu nevím. Prostě jsem to udělala. Jaké bylo mé překvapení, když váha ukázala místo očekávaných 0,017 gramu necelých 0,013. Podle data na obalu bylo apofisum vyrobeno z dávky, kterou krájela Ellen. Sedli jsme se Simonem do letadla a za dvě hodiny seděli s Ellen v Bernu, v jejím sídle. Zeptala jsem se jí, jak krájí šupiny a ona dělala, jako by o ničem nevěděla. Ukázala jsem jí zakoupený vzorek s datem na obale, který krájela ona a teprve pak se začervenala a přiznala se. Snížila dávky a zbylé apofisum si nechávala. Jakoby jí ty miliardy nestačily. Seznámili jsme jí se všemi výzkumy z poslední doby a s podezřením na negativní vlivy. V obavě, aby se nerozmohly hromadné žaloby, jsme navrhli snížení váhy na 0,014 gramu. Samozřejmě, že ráda souhlasila. Stejně je zajímavé, že i když nás okrádala, nezlobila jsem se na ni, protože lidé, kteří dostali její zmenšenou dávku, jí vlastně mohli poděkovat. Dohodli se, že nadále budou apofisum krájet vždy ve dvou. Jak se říká, každé zlo pomáhá dobru k udržení kondice. Je stejně zajímavé, že většina dobrých věcí spatřila světlo světa díky jinému zlu.
Na cestě domů se mě Simon zeptal, jestli umím udržet tajemství. Samozřejmě jsem přikývla a on mi pošeptal, že s Anrietou čekají další mimčo. Dala jsem mu pusu na čelo a na víc jsem se neptala. Napadlo mě, že poslední léta se rodí nějak moc dětí. Nejen v naší rodině, ale i jinde. Že by to byl další „negativní“ vliv?
Hlasité předčítání