Jáchym poslechl. Spolkl dvě modré pilulky, přivázal se do spacáku a čekal, až ho chemická tma stáhne dolů. Jenže spánek nepřinesl úlevu.
Probudil ho smích. Nebyl to děsivý, maniakální smích z laciných hororů. Byl to tichý, melodický, trochu chraplavý smích ženy, která se baví nad něčím nesmírně pošetilým. Jáchym rozlepil oči. V lodi bylo šero, noční režim osvětlení vrhal na stěny jen mdlé jantarové pruhy. Odepnul se a vyplul – gravitace v obytném modulu byla nastavená na třetinu té pozemské, takže pohyb připomínal spíš chůzi po dně bazénu – směrem k hlavnímu můstku.
Seděla v jeho pilotním křesle. Nohy měla přitažené k bradě, na sobě to vytahané šedé tričko s logem kapely, kterou ani jeden z nich neposlouchal, a v ruce držela hrnek, ze kterého stoupala pára. Klára. Žena, kterou opustil – nebo spíš ona opustila jeho, když pochopila, že Jáchym vždycky dá přednost prázdnotě tam nahoře před plností života tam dole.
„Vypadáš hrozně,“ řekla, aniž by se na něj podívala. Dívala se ven, skrz hlavní průzor, kde se v černotě líně převalovaly fialové a zlaté závoje mlhoviny obklopující Smyčku. „Zase nejíš, viď? A vsadím se, že tu hroznou břečku ani nesolíš.“
Jáchym se chytil zábradlí. Klouby mu zbělely. „Nejsi tady,“ řekl pevně. „Jsi v Praze. Pravděpodobně teď spíš vedle toho architekta, co si tě vzal. Jsi jenom shluk neuronů v mojí hlavě, který se zbláznil z radiace.“
Klára se otočila. Usmála se, a v koutcích očí se jí udělaly ty drobné vějířky vrásek, které kdysi tak rád líbal. „Neurony jsou přece všechno, co máme, Jáchyme. Kdy naposledy jsi poznal svět jinak než skrze ně? Když jsem vedle tebe ležela v posteli ve Vršovicích, byla jsem pro tebe taky jenom elektrický signál v mozku. Jaký je v tom rozdíl?“
„Rozdíl je v tom, že tehdy jsem se tě mohl dotknout!“ vyjel na ni, ale pak se zarazil. Došel k ní a natáhl ruku. Čekal, že jeho prsty projdou prázdnem, že se obraz rozplyne jako kouř. Ale jeho dlaň narazila na látku trička. A pod ní bylo teplo. Cítil klíční kost, cítil jemný tep na jejím krku. Voněla po mandlovém mýdle a vanilce. Ucukla, ale jen trochu, a přiložila svou ruku na jeho. Měla studené prsty. Vždycky měla studené prsty.
„Vidíš?“ zašeptala. „Dotek je jenom odpuzování elektronů. To přece jako fyzik víš. Tak proč se tak bráníš?“
„Protože to nedává smysl!“ Jáchym ucukl, jako by se spálil. „Jsme uprostřed ničeho! Venku je minus dvě stě sedmdesát stupňů. Nemůžeš tu sedět v tričku a pít čaj! Kde jsi vůbec vzala ten hrnek? Na palubě jsou jenom uzavíratelné vaky!“
