Osm padesát pět středoevropského času. Chystám se chopit příležitosti, jež se už nikdy nebude opakovat.
Vaše tepová frekvence je zvýšena. Dýchejte, prosím, zhluboka.
Nádech, výdech. Rádiová slečna má pravdu. Ostatně jako vždy. Poslouchej svou rádiovou slečnu a budeš šťastný. Poslouchej svou rádiovou slečnu a nemůže se ti stát, že by ses něčeho nedopatřením dopustil. Neznalost zákona patří minulosti. Zbytečné přestupky jakbysmet. Rádiové slečny vždy vědí, co je pro tebe nejlepší.
„Nazdárek!“ ozve se odněkud zprava. Ignoruji to. Mám teď co dělat sám se sebou.
„Ahoj!“ pokračuje hlas, „Dobrý den! Čus! Zdar jak sviňa! Co z toho se říká u vás?“
„Neupozornila vás má rádiová slečna, že si nepřeji konverzovat?“ procedím skrz zuby.
„Upozornila.“
„Tak si, prosím, hleďte svých věcí.“
Buran. Že mu to není trapné.
Snažím se dostat zpět do stavu absolutního soustředění. Dnes je den D, dnes přijde moje chvíle. Dnes ukážu všem přátelům a příbuzným, že na to vážně mám; být jedním z nejváženějších občanů. Být jedním z těch, kteří hlídají ostatní občany, zda se řídí pokyny rádiových slečen, a vybírají pro delikventy odpovídající tresty. Chci být rádiovou policií.
Od malička jsem věděl, že zákon je mé poslání. Nikdy, ani jedinkrát, jsem neodporoval příkazu rádiové slečny. Tento bělostně čistý rejstřík mi doufám pomůže při výběrovém řízení. Obvzlášť proti takovým, jako je tenhle vidlák vedle mě, co očividně zákon ignoruje běžně.
„Taky vám přišlo neodmítnutelné pozvání na tuhle šarádu?“ ptá se ten člověk po chvíli. Obrátím oči v sloup, ignoruji ho.
„By mě teda zajímalo, kdo by chtěl pracovat u rádiový policie. Musí to bejt děsná nuda. Navíc si s tím postavením člověk asi neužije moc svobody. Víte, doufám, že mě nevyberou. Nechci dělat práci, který bych nedůvěřoval. Zdá se mi, že i kdyby rádiový slečny hlásaly třeba hromadný smilnění, tak jim dneska lidi věří daleko víc, než svýmu mozku. Klidně by hromadně smilnili a vůbec by jim to nepřišlo divný. Jojo, smilnili by a smilnili. Och, jak oni by smilnili…“
„Považuji vaše vyjadřování za krajně nepřípustné.“ překřiknu ho důrazně.
Zachovejte klid. Není třeba se rozrušovat.
Ano, správně. Budu poslouchat slečnu, ta vždy ví, co je pro mě nejlepší.
„No do prčič, vždyť vy jste taky jeden z těch úplně vymetenejch. Tak to pardón.“ drbe se za uchem. Jak jen mohlo dojít k tomu, že jsme se my dva ocitli na stejném výběrovém řízení? Možná bylo letos malé množství kandidátů, tudíž rádiové slečny vybraly nadějné jedince do počtu, jak je tomu zvykem. Tento člověk mi ale svým smýšlením nepřijde příliš nadějný. Že by omyl?
Rádiové slečny se nikdy nemýlí.
Samozřejmě, že je v tom skrytý záměr, který bude odhalen, až přijde čas. Jak jen mohla v jakékoli lehce malfunkční části mého bezelstného mozku vzniknout taková ohavná myšlenka? Rádiové slečny a zmýlit se? Propána, snad na mě ta osoba nemá špatný vliv!
Výběrové řízení začíná. Odeberte se, prosím, do další místnosti.
Zvedám se na pokyn své rádiové slečny a mířím k dveřím zasazeným do hladké béžové stěny. Ty se přede mnou otevírají. Vstupuji a cítím, jak mi krev pulzuje až v ušních lalůčcích. Tohle je pro mě tak důležité. Tak esenciálně a nenahraditelně důležité.
Hlasité předčítání
⭐⭐⭐⭐ Nápad: 4/5 Povídka pracuje s originálním motivem – prolínání vnitřního světa, introspektivních obrazů a reality. Myšlenka „úniku do sebe“ a návratu zpět k blízkosti druhého člověka je silná a dobře vystavěná. ⭐⭐⭐⭐⭐ Atmosféra: 5/5 Text je velmi obrazný, hutný a působí až snově. Autor dokáže navodit pocit uzavřenosti, klidu i napětí, které se postupně mění v něžné vyústění. Atmosféra je vtahující, čtenář se snadno ocitá v tom zvláštním prostoru mezi snem a skutečností. ⭐⭐⭐⭐ Provedení: 4/5 Jazyk je bohatý, poetický, místy až lyrický. Občas se ale text rozvléká a některé pasáže by mohly být sevřenější, aby se neztrácela dynamika.… Číst vice »