Už jsou tu zase. Novináři, paparazzi, šťouralové a jiní, kteří mi otravují život. Nemohu jim dát to, co chtějí. Můj chrám je utajen veškerým bláznům, kteří se pachtí po senzaci, bohatství, či po rádoby vědění.
Už patnáct tisíc let stojím stráž u chrámu dějin. Uvnitř jsou uloženy všechny objevy lidstva od doby jeho vzniku. Znám každý detail svého pokladu. Strážím jej pro generace příští. Až nadejde ten správný čas, odevzdám všechno pravnukům tohoto neutěšeného druhu. Ty nejlepší výtvory světových kultur jsou právě zde. U mne. Nikomu neprozradím, jak stavěli Majové svá obydlí z tekoucích kamenů. Nikomu neukážu stroj času, ani létání časoprostorem. Nikomu neřeknu, pravdu o záhadě Velikonočních ostrovů, dokud se tato neklidná rasa neumoudří a nezačne místo věčného soupeření spolupracovat.
Dlouhá léta se lidé pachtí za nalezením kamene mudrců. Věky se snaží vyrobit zlato. Nesčetně dlouho touží otevřít archu úmluvy. To vše jen proto, aby věděli. Jenže vědění nestačí. Pouze jednou se sem dostal jeden človíček a ukrojil kousek, který mu nepatřil. Pouze jednou. Neuhlídal jsem své poklady před sirem Alfredem Bernhardem Nobelem. Už se nic podobného nestane. Slibuji. Mé poklady může dostat jen opravdu kvalitní populace. Jednou se z vás lidí stanou opravdu spolehliví a moudří tvorové. Pak své brány otevřu a nechám nahlédnout do svátosti nekonečného vědění. Až nadejde ten čas, splní se vše, co napsal Constablus z města Atlantida. Jeho proroctví bude naplněno. Ještě spousta času uplyne a moře několikrát vyschne. Však přijde vaše doba poznání. Již brzy. Za necelých deset tisíc novoluní se dočkáte. Jednou bude líp. Do té doby však nepustím nikoho. Váš nekonečný Circitor.
Tento dopis jsem našel při stavbě svého domu a přeložil jsem jej z latiny. Je to celkem srozumitelné, jen mi vrtá hlavou jedna věc. Dopis byl zalit s bronzovou schránkou do žulového bloku. Můj laický odhad je, že se tam dostal před několika tisíci lety. Jak však mohl pisatel vědět o Nobelovi? Nevím.
Hlasité předčítání