Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužili a když se nám narodila dcera Hana, ocitli jsme se téměř na vrcholu spokojenosti. Už nebylo nic, co by v našich životech chybělo. Tak proč nepřivést na svět ještě jeden život? Příroda však řekla rozhodné ne, a tak jsme žili dál ve třech. Byli jsme šťastní a zároveň zoufalí. Nic nescházelo, avšak neopouštěl nás zvláštní pocit neúplnosti. A když už se i naše dcera začala sama ptát, kdy na svět přijde její bratříček nebo sestřička, začali jsme uvažovat o adopci. Cesta k cíli nebyla přímá ani snadná, avšak naše vytrvalost a odhodlání se zdály takřka nevyčerpatelné. A tak se stal po více než roce cílevědomého usilování novým členem naší rodiny šestiletý Adam.
Jsem spisovatel. A až když Hana přišla na svět, uvědomil jsem si, že po všem možném, co jsem kdy napsal, je nyní na čase, abych začal psát právě pro ni. Motivace, která mi rostla doslova před očima, podnítila mou pracovitost a fantazii a já jí tak mohl již od jejích prvních měsíců číst příběhy, které díky ní vznikly. Jakmile se pak naučila jakž takž číst, měl jsem pro ni už v šuplíku připravenou celou knihu pohádkových příběhů. Jako hrdý otec a sebevědomý autor musím na tomto místě uvést, že jimi byla tolik nadšená, že ty nejoblíbenější z nich brzy uměla vyprávět z paměti a tak je brzy sama šířila mezi veškeré příbuzenstvo a kamarády ze školy. Přišlo to v pravý čas, protože zrovna v té době se z ní jako z jedináčka stala sestřička. Bylo to právě tehdy, kdy jsme malého Adama adoptovali.
Pro nikoho z nás nešlo o jednoduché období, avšak i přes nejistotu a napětí, byli jsme naplněni výjimečným pocitem, že vše je tak, jak má být. Občasné Adamovy návštěvy u nás se postupně změnily v návštěvy s přespáním a dnes už si ani nevzpomenu, od kterého dne u nás usměvavý, i když poněkud zádumčivý chlapec bydlel natrvalo. Byla toho spousta, čeho jsme se předem obávali a nezbytné pochopení a toleranci musely projevit obě strany. I na Adamovi bylo poznat, jak moc s námi chce být a jak proto přechází nedostatky, které by snad za méně příznivých podmínek zhodnotil jako nepřekonatelné. Tolik jsme si přáli, aby u nás malý sirotek nalezl vše důležité, o co v životě přišel a co postrádal. Doufali jsme, že v novém sourozenci najde někoho, kdo mu bude oporou, a to i v době, kdy my už tu nebudeme. Naše obavy však byly zbytečné. Adam a Hana se sžili tak dokonale, že by jen málokdo rozpoznal, za jakých okolností se z nich sourozenci stali. Jsme šťastná rodina. Uvědomuji si to každý den a v každém okamžiku. Třeba právě teď. Je večer. Dávám dětem dobrou noc. A už jen na odchodu slyším, jak Hana malému Adamovi šeptem vypráví jednu z pohádek, které jsem pro ni před časem napsal.
♠ ♠ ♠
Hlasité předčítání