Katka:
„Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi, jsem ve slepý uličce a bloudim tady sám…!“ káže z pódia s přesvědčivostí Martina Luthera naše místní inkarnace Iggyho Popa – Vilda. Po jeho levačce dře do krve skoro náhodně působící sled sedmi akordů Kubík Závozník, jedinej místní kytarista, kterej za něco stojí. I když je to prcek, a občas dost náladovej, máme ho tu vážně rádi. Na kytaru ho učily hrát dlouhý vlny porevolučních rádií a tátovy desky Led Zeppelin. Měl by se muzikou živit, protože ty kolosální zvukový zdi by nezvlád zbourat ani Jozue. Jeho rozervaná muzikantská duše navíc parádně souzní s existencialismem Vildovejch textů. Koneckonců, to tak trochu my všichni. Proto má koneckonců Poslední rok pravděpodobně na koncertech tak narváno. Teda – tady u nás. V Podzemí na konci světa. Jinde, zdá se, našli mnohem bezprostřednější hudební filosofii spočívající ve falešným hedonismu a mantrách o penězích a individuálním úspěchu pro každýho. Aspoň to Vilda studující lidi a práva dole na jihu tvrdí.
Luky Karásek – Kovboj – drhne basu. Snaží se, a na tuhle muziku to stačí. Má rád country, jenže tý odzvonilo, když se s životem rozloučil v pětadevadesátým Míša Tučný. I když skalní fandové tvrdí, že jen odjel do Mexika. Každej správnej posluchač country od tý doby rezignoval na muzikantskou kariétu v oboru, protože na Ameriku nemá a Snídani v trávě nepřekonáš. Tak se většina nich dala do candrbálovejch kapel a Luky, kterej se v pětadevadesátým narodil a prošel výchovou jednoho z takovejch baladickejch honáků krav, nakonec skončil v týhle napodobenině grunge. Aspoň je to falešná Amerika, nechává se slyšet.
Začalo to tak, že s Vildou trávili hodiny a hodiny kecáním o Dylanovejch textech a přelomovosti Cashova Live in Folsom Prison. A když se Vilda s Kubíkem na gymplu konečně k něčemu rozhoupali, nechal se Luky na basu překecat. Přesto, anebo právě proto je dobře, že účel jeho života leží někde úplně jinde. S rodičema mají ranč za městem. Kus kopie z kopie divokýho západu. Ukazujou tam turistům, co do našeho kraje duchů omylem zabloudí, jak se chovaj koně. Jo a taky závodí. Prej je dobrej. Jenže my o tom moc nevíme, páč u nás se závody nekonaj. Proč taky, když tu máme dva a půl chovatele, žejo. Kdepak, když závody, tak se musí dál po proudu řeky, na jih. Tam leží země zaslíbená. A i když nejspíš neoplývá mlíkem a strdím, tak prachy, zážitky a spousta zklamáni tam bezpochyby čekaj.
Pak je tu Oťas. Náš Odysseus. Jedinej z místních, kterej Ameriku fakt dobyl. Teda dobyl – spíš ona dobyla jeho. Do svejch pětadvaceti šetřil na to, aby se tam moh přestěhovat a jednoho dne si koupil letenku a bez jakýhokoliv avíza zmizel. Po dvou dnech se mu někdo dovolal a zjistilo se, že stojí někde uprostřed Alabamy a hledá tam nocleh, ale prachy má a všechno je cajk a že je to tam skvělý a lidi milý a takový ty kecy, co řeknete, když nechcete, aby se o vás druhý báli. Pak prej pobíhal všude možně, sem tam sehnal nějakou práci a užíval si. Projel Shenandoah z jihu až k Harpers Ferry ve stopách Stonewall Jacksona. Našel Burnsideův most i Bull Run. Údajně potkal i samotnýho Roberta Lee, kterej drží ochrannou ruku nad všema, co obdivujou konfederátský ideály. Já si spíš myslím, že mu tu vzpomínku vštípila nějaká nekvalitní moonshine, nad kterou s nějakým zasněným pseudošedokobátníkem prokecal parnou jižní noc.
Hlasité předčítání