„Špatný den?“ řekl starý pán.
„Tak nějak,“ odpověděl mladý muž a položil si obličej do dlaní.
„To chce klid. Ne, že bych poslouchal, ale ta ženská za to určitě nestála.“
Mladý muž pootočil hlavu z dlaní a jedním okem se podíval na zcela uvolněně sedícího starého pána.
„Co vy o tom můžete vědět?“
„Je mi osmdesát. Něco možná ano.“
„Tak schválně,“ opřel se mladý muž. V jeho obličeji se vynořil jízlivý výraz. „Určitě vás nikdy žádná ženská nekopla do prdele po telefonu jen proto, že je žárlivá a nevěří, že jste byl každý den v práci.“
„Hůř,“ odpověděl starý pán.
Chvíli tam jen tiše seděli. Mladý muž nevěděl, co dělat. Oznámila mu, že se zrovna balí a odchází. Domů se mu tak nějak nechtělo.
„Jak to myslíte, že hůř?“
„Uteklo mi jich tolik, že si na některé už sotva pamatuju. Tak to bývá. Jedna mi dokonce pláchla, protože jsem každou neděli chodíval do kostela.“
„Vy jste věřící?“
„Ne.“
Mladý muž vypadal zmateně.
„Udělal jsem za svůj život mnoho chyb. A stejně tak udělalo mnoho chyb mnoho žen, se kterými jsem měl tu čest jako mladý žít. Jedno ale vím s naprostou jistotou,“ řekl starý pán, sundal si klobouk, zamával s ním před obličejem, aby se trochu schladil, a opět si jej nasadil na plešatou lebku.
„Co víte s jistotou?“
„Čaj?“ řekl starý pán.
„Cože?“
Starý pán zalovil ve své brašně. Vytáhnul dva malé hrníčky, termosku s čajem a krabičku s mlékem. Mladý muž se zatvářil opět nechápavě.
„Dáte si?“ pobídl jej starý pán.
„A tak jo.“
„Mlíko?“ dodal, když rozlíval čaj do hrníčků, které postavil mezi ně.
„Spíš by bodlo něco ostřejšího.“
Starý pán mlčky vytáhnul plácačku s whisky a do obou hrníčků ulil. Do toho svého ještě přidal trochu mléka.
„Whisky s mlékem?“ podivil se mladý muž.
„Mám žaludek na padrť.“ Mávnul starý pán rukou.
Pár metrů před nimi přišel další mladý pár. Na zelený plácek si rozprostřel deku, z piknikového koše vytáhli ovoce, posadili se a jeden druhého začali krmit.
„No není to hnus?“ poznamenal mladý muž.
„Teď vám to tak připadá.“
„Stejně by mě zajímalo proč. V tom přece musí něco být! To není možné! No řekněte, nepřišlo by vám to divné?“
„Já nevím. Ale být na vašim místě, moc bych se v tom, mladý muži, nenimral. Jak vás takhle zbaběle kopne ženská do zadku, tak nemá smysl se ještě ponižovat hledáním důvodu. Největší síla muže je v mlčení. Učí se to celý život.“
„Jak se ale můžu poučit, když nebudu znát pravý důvod?“
„Musí znát pravý důvod rychle jedoucího auta skrze silnici jelen, který se zrovna rozhodl přejít na druhou stranu?“
„To nevím. Nejsem jelen.“
„Stačí mu se naučit rozpoznat, kdy auto přijíždí. To je celé.“
„Asi to nechápu,“ řekl mladý muž a obrátil do sebe obsah hrníčku. Čaj byl vlažný. Whisky hřála. Starý pán mu bez optání znova nalil totožný obsah.
„Záleží na tom, jak velký je člověk romantik. Buď je jako kámen. Nerozhází ho nic. Nevykolejí ho nic. Nic na něj nemůže. Ale život pro něj bude jen plochá cesta, která je lemovaná velkými zdmi. Nikdy nenastane situace, ze které by mohl zešílet. Vždycky na všechno zná řešení. Je klidný a rozhodný. Ale nakonec má z toho světa velké prd.
Hlasité předčítání
Moc hezké