„Ale pane, co blázníte, vždyť Babočka žije všude kolem nás. Tak je chudáky taky jednou vypusťte a oni se rozmnoží na břízách,“ řekla dáma směřujíc zpět za svůj stůl.
„Vy si vůbec neumíte představit, co to dalo práce, abych tyhle motýly vyšlechtil!“ rozčílil se.
„Ale vždyť já už vás roky znám. Vy si nějak poradíte,“ mávla rukou, a aniž by věnovala pozornost jeho zlobě, začetla se do časopisu.
„Tak tu květinu teda teď hned objednejte!“ nedal se odbýt.
„Odpoledne přijede dodávka s Albiziemi, tak já jim to řeknu.“
„A ne!“ dupnul.
„A co byste si teda ráčil přát?“ položila časopis na stůl.
„Objednejte je telefonem teď hned! Je to otázka života a smrti!“
„Sakra chlape, vy si nedáte říct. Tak dobře!“ zvedla telefon, vytočila číslo a během minuty vytvořila závaznou objednávku.
„Mockrát děkuji. Kdy si pro ně mám přijít?“ řekl s překvapivým klidem.
„Jak jsem říkala. Může to trvat týden.“
„Ale týden je strašně moc!“ rozčílil se a odešel.
Dopálený svým neúspěchem, se kterým nemohl nic udělat, protože široko daleko nebylo nikoho, kdo by dokázal jeho květiny dopravit do města rychleji než právě tahle žena. Bezmoc s ním lomcovala celou cestu domů. Nemohl se ztotožnit s tím, že je jeho ohrožený druh ještě víc v ohrožení. Bylo to nesnesitelné a srdcervoucí. Ten den odpoledne už pak zase klečel v motýlím domě a utěšoval nic netušící tvory, že všechno dobře dopadne. Snažil se vzkřísit hodinu od hodiny umírající květinu a nedokázal pochopit, co se to stalo, že umírá.
Musel domů. Měl hlad a byl unaven svou temnou myšlenkou na umírající druh kvůli tak zbytečné věci, jako je květina, ba co víc, neochota pochopit jejich situaci. V některých ohledech byl tenhle hmyz lepší než člověk. A neříkal to vždycky jen on, ale i jeho manželka, která už nějakou dobu od jisté dopravní nehody nebyla mezi živými.
To kvůli ní koupil ten pozemek. To kvůli ní postavil motýlí dům vlastníma rukama. Miloval pohled na to, jak je šťastná. V době, kdy se jim dařilo. V době, kdy se natolik radovali z každé nové larvy, která se s chutí zakousla do zelenajícího listu. Milovala motýly. Nechávala je sedat si na ni. Vypadala s nimi jako anděl v ráji. Místo vlastních křídel, křídla těchto tvorů. Bohyně barev a jeho tlukoucího srdce.
A Babočka byl první druh, který se jim povedlo natolik zkřížit, že nabyl nevídané hnědé. Tihle motýli byli symbolikou jejího štěstí, zatímco jeho oblíbenec byla Vřetenuška. Vypadali jako dva blázni, ale bylo jim takhle skvěle. Nepochopeni okolním světem, který však na ně nemohl. Který nesměl vstoupit na jejich posvátnou půdu.
Před pár dny od chvíle, kdy chovatel zjistil, že mu umírá květina, dřepěl mladý pár v křoví, které se nacházelo nedaleko od motýlího domu. Společně pod rouškou tmy čekali, až muž vyjde, zavře za sebou dveře, klíček schová do díry mezi kachličky v zemi a odkráčí.
„Něco ti ukážu. Budeš hledět. Snad dneska odejde. Někdy tam prý i spí,“ zašeptal mladý kluk, který v jedné ruce držel láhev bílého vína a druhou objímal svou milou.
„Co v té chatě je? Nechceš se tam doufám vkrást, ne? Můžeme jít k našim. Jako obvykle. Co?“ řekla tiše a nejistě drobná černovláska s šedýma očima jako vlk.
Hlasité předčítání
Bomba