Po nocích se potil. Zdály se mu sny, jak máchá kladivem do dláta. Jak je dřevo tak tvrdé, že se dláto tupí. Ani pes se necítil dobře. Budil propoceného řezbáře ze strachu, že na něj smrt už nahlíží zpoza okna.
„Nemůže to takhle jít dál. Jestli s tím něco neudělám, tak se půjdu pověsit,“ říkal svému psovi. Chodil po místnosti. Noc co noc. Bál se ulehnout. Sny nabíraly na děsech a jeho jinak odolná vůle začínala chřadnout.
Přitancoval podzim. Chvíle, kdy se příroda připravuje na spánek. Řezbářovo nejoblíbenější období. Každý rok se těšil na všemožné vůně usínající přírody.
Neodvážil se do té doby ani přiblížit ke kůlně. Bál se, že by ho všechno to utrpení, které potlačoval úspěšně dohnalo. Postavit se svému největšímu nepříteli. To byla přesně ta věc, které se obával nejvíce. Mimo to se naučil všechno. Byl téměř soběstačný.
Stál před dřevěnicí. V puse klíč. Oskar po jeho boku. Ještě se na něj koutkem oka podíval. Snad aby našel jakousi oporu. Vrazil klíč do zámku a zuby jej hravě dvakrát protočil. Trochu ho z toho zabolel chrup. Nohou pootevřel dveře. Ven se vyvalil prach.
Prohlížel si úhledně seřazené nástroje. Kladiva, dláta, sekery. Špalky připravené proměnit se v umělecká díla. Pracovní stůl, na kterých leželo rozpracované křeslo.
„Ani bych si nevzpomněl, Oskare.“ Ukázal na rozdělanou práci. Pes se podíval tím směrem a natočil hlavu, jako by mu snad rozuměl.
Procházel dál. Kousek po kousku pozoroval každý detail. Sošky lesních zvířat. Obrazy plasticky vytesané ve dřevě.
„Hele! Já tady budu mít ještě to…“ nedořekl a sklonil se pod jeden z ponků. Vytáhl zpod něho láhev německého piva, kterou dostal od jednoho zámožného zákazníka. Přistrčil víčko k tesákům psa, a ten láhev se zasyčením otevřel. „Šikovný,“ řekl bodře. Dal mu pivo zkusit. Pes se olizoval, jako by kuchal zajíce. „Čekal jsem, že nebude dobré. Ale očividně jsem se spletl. Anebo se mi už jazyk zkroutil po tom, co mi dává za břečky ta naše sousedka.“
Zkusil pak mezi pahýly zvednout kladivo a ledabyle s ním udeřit do stolu. Při nárazu se mu vysmeklo a spadlo na zem. Oskar se pro něj sklonil a vzal ho do huby. Podal ho jeho majiteli. „Díky moc. Pomocníku,“ řekl a odhodil ho na stůl.
Zavřel za sebou stodolu. Posadil se před dům a rozjímal.
„Dobrý den!“ ozvalo se po chvíli. Byl to mladý pošťák přijíždějící na kole.
„Dobrý den.“
„Jak se vám daří, mistře?“ Zastavil se před domem a oddechoval.
„Ale dobře. Máš docela na pilno, jak vidím.“
„Ale to víte. To jsou ty liebesbriefy. Nevím, co to ty lidi napadlo. Posílají si dopisy jako praštění.“
„Jste zvláštní generace. Přijde mi, že se bojíte ženské slušně zeptat, jestli o vás stojí.“
„Na druhou stranu je to dost romantické, nemyslíte?“
„Asi jsem se začetl do špatné knihy.“ Zahrál řezbář konverzaci do autu.
„A co jinak? Zkoušel jste něco tvořit?“
„Přijde ti, že bych to dokázal?“ Zvedl pahýly do vzduchu.
„Promiňte. To já jen tak.“
„Ale mám pomocníka. Zrovna před chvílí mi docela obratně podal…“ zarazil se řezbář.
„Pardon?“
„Ale nic. Nemáte na spěch?“
„No vidíte. Já tady klábosím. Tak se mějte. Třeba na to jednoho dne přijdete!“ zavolal a šlápnul do pedálů. Řezbář ho ještě pozoroval dokud nezmizel v dáli.
Hlasité předčítání
To je krásné