VIII. Markétka
Viktor, starší detektiv, kterému před chvílí skončila dlouhá večerní šichta, seděl právě s Jiřím na baru ve spoře poznačeném nonstopu U králíka na Východním předměstí Starého Ghetta.
„Tak která to byla tentokrát?“ zeptal se Jiřího, ačkoli už dobře věděl, jakou odpověď asi dostane.
„Markétka…“ zasténal tiše Jiří s pohledem upřeným v barovou desku.
Oba chvíli vedle sebe jen mlčky seděli. Viktor si zatím zapálil doutník (zákazu kouření se v podnicích tohoto typu příliš neholdovalo) a usrkl trochu z horké kávy, kterou mu servírka právě donesla. Při tom se na něj obzvláště hezky usmála a zelené oči jí lehce zajiskřily. Jiří dostal své pivo a hned ho do sebe začal klopit.
„A?“ zeptal se Viktor netrpělivě, když zezadu pomrkával na její pohupující se ladné boky svázané pod zástěrkou – Jiří se potřeboval nutně někomu svěřit, ale lezlo to z něho jako z chlupaté deky.
„Zase to samý!“ vyhrkl ze sebe náhle. „Bylo nám dobře, párkrát jsme spolu byli venku a hezky si pokecali – o životě… a… vůbec o všem. – A pak jdu jednou po městě a potkám ji, jak se drží za ruku s nějakým hezounem…“ Jiří dorazil své pivo a mávl si na servírku pro další. Viktora to gesto lehce pobouřilo.
„A?“ Viktor stále čekal na pointu a pomalu si vychutnával svou černou kávu a přítomnost krásné slečny.
„Když budeš pít kafe takhle pozdě, budeš mít problémy se spaním..“
„Většina lidí má v poslední době problémy se spaním. A kafe se při tom ani nedotknou… Tak mluvili jste potom ještě spolu?“
„V pátek jsem jí zavolal, kvůli té mojí oslavě. Chtěl jsem ji pozvat…“
„A?“ zopakoval znovu a naléhavěji Viktor, odklepl si a hned si z doutníku zase dlouze potáhl.
„… Vypadlo z ní, že randila ještě s někým. Nějakej malíř, nebo literát, nebo co já vím co. Nějakej Milan. Museli si asi dobře sednout – pořád mi povídala něco o Kafkovi a básničkách a obrazech, který se mu líběj… Chápeš to?! Proč mi to vůbec říkala?“
„Myslím, že tě má svým způsobem ráda.“
„A k čemu mi to je kurva dobrý? Nevím, jestli mám být víc nasranej na ni, nebo na všechny ty dokonalý chlapy, co mi vždycky každou přeberou! Holky mám rád. Holky jsou fajn – I když jsou tak hloupí. Ale ti chlapi? Samí literáti, umělci, vzdělanci a slušňáci s hromadou prachů… Dokonalý gentlemani? Pche! Ti zmrdi můžou mít jakoukoli si zamanou. Ale co moje místo na výslunní?!“ Jiří se na chvíli odmlčel a když Viktor nijak nereagoval, spustil další: „Vždyť kdo by o MĚ stál? Kdo by chtěl sdílet ten nudnej zdlouhavej život vobyčejnýho chlapa, kterej vedu? To je furt práce – hospoda – domů – práce – hospoda – domů – práce… pořád to samý dokola a dokola. Vždyť já si chci taky jenom trochu užívat! Tak proč mě to ti kokoti pořád kazí? … Zatraceně! Vždyť i TY máš u tý servírky stokrát větší šanci, než já…“
„Chlape, nesmíš v sobě chovat takovou nenávist, nebo tě to nakonec sežere.“
„Kámo, myslím, že už mě to sežralo…“
Hlasité předčítání
[…] předchozí část zde […]