A scéna pokračovala. Žena se zaběhla mezi stromy v parku, snažila se schovat. Kamera se v jednu chvíli, kdy holka zmizela za stromem, obrátila. Na záběru stál muž. Měl tak temný výraz, že šlo mimo šílenství sotva rozpoznat, o koho jde. Detail jeho vzteku zakrýval celé plátno. A hudba bušila basovými tóny tak rychle, jak bušilo mé srdce. Měl zaťaté zuby, ze kterých mu tekla dlouhá slina. Záběr se pak ještě svezl po jeho černé bundě až k jeho ruce, ve které svíral kus jakési černé pásky. Vytušil jsem, že půjde o tu filmovou.
A běžel za ní a řval nenávistí jako smyslů zbavený. Vyběhla z parku a ocitla se na mostě. Za ním svítilo město, které se ukládalo ke spánku a pod ním se leskly koleje pod září měsíce, který občas vykouknul zpoza rychle plujících mraků.
A už nemohla dál. Muž ji dohnal a chytil za ruce. Ucítil jsem tlak na svých zápěstích. Zaječel jsem bolestí, protože se mi začaly lámat. Zvuk zpřeražené kosti se prodral sálem a spočinul na plátně. Žena se snažila bránit, ale čím víc se zmítala, tím víc docházelo k dalším zraněním. Nakonec ji zdolal, kleknul si na ni a pásku přiložil na její krk. Začal ji škrtit. U toho těžce oddychoval. Žíly na jeho rukou nechutně vystouply.
Omdlela, ale nezemřela. Všiml si, jak se jí zvedá hrudník. A tak ji vzal, přehodil přes zábradlí a sledoval, jak její drobné tělo dopadává na koleje. Nakonec se přiblížil nákladní vlak, který ji schoval pod tíhou svých ocelových kol.
Zmítal jsem se na podlaze. Cítil jsem, jak se mi tělo rve na kusy. Žadonil jsem o pomoc. Zahlédl jsem siluetu v promítací místnosti. Film skončil. Žádné titulky. A když se nahnula před promítačku, docela zřetelně jsem si všiml jejího pohledu. Byl klidný a soustředěný, jako když se dívala na film. Daleko předtím, než jsem dostal vztek z jejího názoru o filmech. Daleko předtím, než jsem ji…
A ze stropu na mě dopadaly útržky pásek. Plival jsem krev, hleny, hlasivky, své srdce. A jeden z úlomků hořel, zapálil ty ostatní a oheň se zažehnul na mém těle. Pozoroval jsem, jak prostupuje od mých noh, skrze klín, jak chytají chlupy na mé hrudi, jak se ke mně škvaří mé oblečení. Jak mé řasy a vlasy mizí v dýmu.
Našli mě ohořelého ležet na podlaze před plátnem. Řvát v agónii.
„A tohle opravdu napsal?“ řekl doktor, který vzhlédl od stránek.
„Ano, pane doktore. Tohle napsal.“
„Vypadá to jako doznání k té přejeté holce.“
„Ano, pane doktore, vypadá to jako doznání,“ řekl zřízenec.
„Dejte ho připoutat k posteli. Dávejte pozor na to, ať se nezabije.“
„Je štěstí, že to vůbec přežil. Ani ti nejhorší pacienti se na něj nezvládnou podívat.“
„A zavolejte policii,“ řekl doktor a vložil stránky do zásuvky svého stolu.
„Ale stejně. Nepřipadá vám to zvláštní? Myslíte si, že se jen pomátl z toho, co udělal? Přece jenom se zapálit v sálu, je při nejmenším zvláštní,“ zastavil se zřízenec u dveří a pohlédl na doktora.
„Myslím si, že mu jen přeskočilo,“ nasadil si brýle a začal něco psát do poznámek.
„Bůh ví,“ řekl mladý zřízenec a odešel do své kanceláře k telefonu.
Hlasité předčítání
Bomba