Co je v sázce si začali uvědomovat stejně pozdě, jako ty nejtragičtější možné důsledky svého počínání. Ne snad že by na toto téma vedli hluboké rozhovory. Nic takového nebylo třeba. To, co se mezi nimi začalo onoho dlouhého podzimu rodit, jim přece také bylo jasné bez jediného vyřčeného slova. A tak každý pro sebe dokázal si v okamžiku střízlivější mysli spočítat, ke kolika nepřekročitelným hranicím mají společně našlápnuto. Pak jim již bylo zcela jasné, že žádný z těch prahů nesmí nikdy překonat. A tak se vědomí hrozící katastrofy vkradlo do jejich bujícího vztahu. Jen nepatrný kousek jinak nevýznamného prostoru je dělil, když se obě ruce jakoby v leknutí stáhly zpět na svou stranu stolu. A pak po nějaký čas přešlapovali ve své započaté cestě na místě a netušili, kam dál. Mají to celé zahodit? Mají se vzdát toho jedinečného pouta? Mají se každý zas stáhnout do své ledové krusty a zapomenout na teplo toho druhého, jež je osvobodilo? Ne! To nesmí dopustit! Tak se bez jediného slova společně vydali směrem, kterým by jen málokdo měl odvahu vyrazit. Vždyť co na tom bylo přirozeného? Bez objetí? Bez polibku? Bez toho všeho? Kdo by dokázal všechnu lásku, co mezi nimi vzkypěla, držet tak krutě na uzdě? A uzda škrtí. Nesmírně škrtí. Ba ne! Tady za sebou stopy nenechají. A tak se milovali tak vroucně, že dokázali společnými silami nalézt nové rozměry citu, který jimi prostupoval, rodil se na svět, aby žil. Tak se stalo, že jejich láska prorostla svými výhonky duše těch dvou a spojila je těsněji, než by to svedli svými těly. Už nebyl jen on a nebyla jen ona. Zahodili ulity z masa a krve. A bez rušivého zkreslení fyzickými vjemy, které by jejich pozornost odváděly obvyklým směrem, dokázali spatřit netušenou úroveň možnosti lidské existence. Jako když nekonečný had neklidných, hbitě zahraných tónů splyne v souvislou, libozvučně všeobjímající zvukovou plachtu vlnící se v pravidelném rytmu tepu jejich srdcí. Kdo z přátel dovedl by pochopit? Jako kdyby se snažili čtverci objasnit výšku a hloubku. Taková perspektiva zůstává zcela mimo smysly skryta přirozenému vnímání. Ať už se však uchýlili kamkoliv, ať se to místo nacházelo kdekoliv, v té chvilce se páru milenců jejich úkryt jevil jako stvořený právě pro ně dva. Usídlili se na místě, kam za nimi nikdo netrefil, kam by za sebou nikoho nepustili, odkud se však vraceli zpět k těm, které nehodlali ztratit. Kdo ví, zda v koutku svědomí litovali, že se nesměli oddat své tělesnosti jako každý zamilovaný pár? Co se dalo dělat? Zůstali věrní. O nic se nepřipravili. Nic neztratili. Vše zůstalo čisté, neposkvrněné. Taková byla představa těch dvou zamilovaných blouznivců. A tak si doufali v uchování svého štěstí navždy.
…
“No a jak je se to má s vámi?” rozčísl otázkou nervózní ticho první z nich. Snažil se sice její vyznění vyjasnit grimasou, když očima přeskakoval z ní na něj a zpět, ovšem valný výsledek to nepřineslo. Pak raději zrak sklopil.
“S námi? Proč s námi?” odpověděli takřka jednohlasně oba milenci náhle vyrušení uprostřed dalšího z výletů do jejich jedinečného útočiště.
Hlasité předčítání
