A tak se všichni vynořili, vylezli na skokánek, skočili šipku do vody a plavali zpátky. A já tam zůstal sám. Zhluboka jsem se nadechnul a skočil do vody taky. Zase jsem se dal do plavby mých důchodcovských prsou. Opakoval jsem si, ať hlavně nezačnu panikařit. Jsem mladý. Mám dost sil. Zvládnu to. Není to tak daleko. Ale ono to daleko bylo. A to kurevsky. Je to jako život. Když se na něj díváte z mola, připadá vám bezproblémový. Když se pak ale ponoříte do vody, začne vám připadat nekonečný a obtížný.
A já plaval. Ostatní už doplavali na břeh. Sedali si jeden vedle druhého. Mezi jednou a druhou vlnkou jsem spatřil, jak si otvírají pivo. Smějou se. Ale mě do smíchu postupně přestávalo být. Nohy zmatením odmítly dělat dlouhá tempa. Mlátily sebou jako ryba na souši. A moje hlava se ponořila poprvé.
Vzpomněl jsem si na slova od Hřydela a lehnul si na záda. Měl pravdu. Ulevilo se mi. Pozoroval jsem nebe. Tu a tam malinký mráček. Slunce hřálo na obličeji. Nefoukal vítr. Slyšel jsem jen pleskající vodu o mé uši. Ačkoliv jsem nevěděl, kde se zrovna nacházím, bylo mi fajn.
Uběhla nějaká doba. Říkal jsem si, že už musím být kousek od cíle. Šok, který mě však zachvátil, když jsem se otočil na břicho, se mi do konce života zaryl do duše. Ještě teď se mi ježí chlupy, když o tom píšu.
Místo toho, abych na zádech plaval rovně ke břehu, jsem se nevědomky pomalu otáčel k molu a mířil zpět k němu. Ale to už jsem byl na půl cesty. A já začal tak panikařit, až mě voda táhla do svých útrob. Pokaždé, když se moje hlava ponořila, představil jsem si tu nekonečnou a temnou díru pode mnou. Cítil jsem, že mě cosi chytá za kotník a stahuje k sobě. Jestli existuje smrt jako nějaká bytost, byla to zrovna ona. A já máchnul. Svaly se mi třásly, pálilo to i v konečcích prstů. Nadechl jsem se a z plných plic zařval: Pomoc! Bylo to vůbec poprvé, co jsem se rozhodl zahodit za hlavu všechno to hrdinství a přiznat si vlastní slabost. Troufám si říct, že tahle událost mi přinesla můj velký cit k sebereflexi.
A znova jsem zaječel: Pomoc! A neviděl jsem přes vodu, která se mi drala do očí nikoho, kdo by pro mě plaval. Mával jsem rukama, už nepomohlo ani plavat na zádech. Panikařil jsem a zabíjel se tím. Bylo mi smutno. Po mých rodičích, po mé sestře. Bylo mi smutno po mé babičce a dědovi, po tetě a všech kamarádech. Zastesklo se mi po mém domově, po jeho bezpečí, po objetí mou vlastní mámou, po kávovém dechu mého otce. Bylo mi líto všech, které jsem do té chvíle potkal.
Dokud mě nechytil někdo za ruku a nepoložil si ji na jeho rameno. Byl to Hřydel. „Drž se vole! Pomáhej mi alespoň druhou rukou. Dýchej. Už je to jenom kousek. Kopej nohama. Pojď! Poslouchej!“ velel mi patnáctiletý Hřydel a já ho poslouchal tak, jako ještě nikdy nikoho. A za pár chvil mě opravdu dotáhnul až na břeh. Zbídačeného. Sám si pak lehnul na záda a hluboce oddechoval. Dali nám oběma napít piva. Bylo to nejlepší napití se piva v mém životě.
Hlasité předčítání
Docela jsem se vžila do tvé situace, kdy Ti doslova smrt dýchala do obličeje. Dobře napsáno:-), na ten pocit člověk nikdy nezapomene.
Máme společné kamarády a příběhy z dospívání..,akorát za chytřejšího považuji Lukáše, Jakub je chytrý sobeckým způsobem.🙃
Piš určitě dál, tvůj styl se mi libí.👏