1. Pro pobavení obra?
Nemohla jsem si hned vzpomenout, co se stalo pak, když jsem spadla ze stromu do Normanovy náruče. Poslední vzpomínku,kterou jsem si vybavila, byl jeho překvapený výraz—pak už jen tma.
Probudil mě až hluboký hlas obra:
„No konečně!”
Zavrčel na mě Ínemak,když jsem ztěžka otevřela oči.
Zmateně jsem zamrkala a podívala se do jeho temných očí,vypravila jsem ze sebe:
„Proč konečně?”
Obr se zasmál. „Snažím se tě probrat už delší dobu! O kom pak jsi to zase snila, hm?”
Měla jsem těžký víčka, bylo mě unaveně. Na sobě jsem měla potrhané bleděmodré šaty od Morana. Všechno mi připadalo rozmazané,jakoby se svět rozpadal.
Ínemak se škodolibě ušklíbl.
„Bylo docela zábavné, co jsi vyvedla Normanovi!”
Zvedla jsem obočí. „Promiň, ale nějak si nemůžu vzpomenout… Co jsem mu provedla?”
Obr se rozesmál a pokývl:
„Spadla jsi na něho ze stromu a vykloubila mu rameno! Tak skuhrá v léčírně. Vidíš? A to tě hlídal jen malou chvíli!”
Najednou mi to všechno naskočilo—zlomená větev, roztržené šaty,pád z vysokého stromu, Normanova náruč… a potom křupnutí,jak Norman zařval bolestí a upustil mě na zem, narazila jsem si hlavu. Sáhla jsem si na hlavu, ucítila bouli a bolest mě donutila syknout.
„Bolí mě hlava,” fňukala jsem. „Chci léky.”
Ínemak se zašklebil,přísně zavrčel:
„Žádné léky! Za to, co jsi zas provedla Normanovi, bys měla jít do vězení. Nebo se chceš jít za ním omluvit?”
To obrovo posměšné šklebení a celé to absurdní drama mi najednou přišlo tak k smíchu, že jsem se i přes bolest rozesmála.
Obr prohodil pobaveně:
„Vsadím se, že raději půjdeš dobrovolně do klece, než do léčírny za Normanem, co?”
Zamračila jsem se a odsekla:
„Kdybys mě neposlal s Normanem pryč, nic by se nestalo!Ínemaku, proč?”
Obr zavrčel:
„Proč? Ty si nepamatuješ, jak moc jsi mě štvala tím svým věčným pohledem na Ohyna? A nejen tím! Už tě mám dost delší dobu a takhle už to dál nejde, tak se rozhodni—chceš do vězení, nebo k Normanovi?”
Ani jedna možnost se mi nelíbila.
„Nechci nic z toho!” vzdorovala jsem. „Když mě máš dost, odnes mě domů. A vůbec, pro mě nechoď!”
Obr zařval: „Tak to ne! Žádné domů! Ty doma nezůstaneš—kdo ví, kam se zase budeš chtít toulat?! Musím tě mít pod dozorem. Patříš ke mně a nedovolím ti pořád někam utíkat!”
Začala jsem fňukat. „Ale já nechci do vězení! A Normanovi se taky omlouvat nebudu. Neměl vymýšlet tak pitomou sázku—už teď to má prohrané. Bolí mě hlava, chci domů!”
Ínemak se rozesmál,už klidněji zavrčel:
„Nebuď tak ufňukaná! Líbí se mi, jak to Normanovi zavařuješ. Měla bys s ním vydržet až do další ohnivé oslavy—tak jak jsme se dohodli. Je to pro moje pobavení. Ty Normanovy velké řeči pro něho dobře neskončí, a ty se aspoň trochu zabavíš trápením Normana.”
Zamračila jsem a chtěla něco říct,ale obr na mě kývl:
„Dobře, nebudu trvat na omluvě. To je Normanova starost. On je tvůj hlídač, tak se s ním snaž trochu vyjít! A ne abys mu zase utekla! To bych tě zavřel do vězení a bylo by po zábavě.”
Hlasité předčítání
