“Tak jednou jsme se dozvěděli, že pán Tabuku jmění pro ženicha své dcery veze. Rozzuřeni jsme byli, že peníze, jež lidem nakradl zase rozdá jiným bohatým a chudáci, jako my, nic nemají.” Vyprávěl ten stařec příběh svůj a ač jeho slova zlobou smrděla, hlas tu jedovatost už dávno postrádal, snad protože konečně pochopil, že páni dobří neplní své hlavy touhou chudáka obrati.
“A protože se ten pán ničeho neobával, jen s jediným strážcem se na cestu vydal. Popadli jsme zbraně své a na cestě prázdné jsme zákeřnou past připravili. Když se ten pán objevil, i vrhli jsme se na něj, jeho strachu ani touze jednat jsme nedbali a k smrti jsme jej i jeho ochránce ubili. A ač jsme se radovali z toho úspěchu a zlaté mince mezi prsty protékati nechávali, nevěděli jsme, jakou pohromu jsme na sebe seslali.” Ó vy, jejichž nohy je do našeho domu donesly a k příběhu mého dovedly, představte si tu obludnost, kterou žebrák ze svých hladových úst vypustil. Srdce mi blázní a pěst se svírá, jen si na tu strašnost vzpomenu.
Leč snad Vás, spravedlivý páni a milostivé dámy uklidní, že ten stařec se dávno svého zločinu dopustil a už dávno jej litoval a prozraditi Vám mohu, že sic ne veřejným trestem prošel, potrestán byl převelice. Při pohledu na toho starce snadno si lze všimnouti, že pod hadry, co kryjí jeho nahotu, hluboké rány se skrývají a ty rány malomocnost značí.
Ten stařec žebravý, znovu chleba utrhl, do svých úst jej nasoukal a do řeči se znovu dal: “Zlato jsme si přivlastnili a myslili si, že každý nám teď úctu složí až dináry zacinkáme a na filsy ba i dirhamy opovrhneme. Pán ale muži moudrými byl obklopen a moje bratry, jednoho po druhém pochytali. Jen já jsem zůstal na svobodě.” A ten stařec, drazí hosté, hnusem i smutkem oči své plnil.
“Ale co to je za svobodu, když vidíš bratry své v hanbě a řetězech, jak je vedou? Jako na zvíře nečisté na ně plivou a víš sám, že po jejich boku bys trpěti měl. A myslel jsem, že děti pána a dámy pána hýkat budou radostí, když hlavy mých bratrů sťaty byly. Leč mýlil jsem se v tom a jen smutek viděl v jejich očích a věděl jsem, mládenci, že to bratři moji a ne oni, si ten osud zasloužili.”
Sami vidíte, ctihodní páni i požehnaní znalci písma, že lítosti tomu starci nechybělo a trestem pro něj bylo, že popravě unikl, ač hrdelních zločinů se dopustil, neboť to, co člověk postihnouti neumí, to život potrestati zná, ač mnohdy těžké je trest rozpoznati, když jej nejsme součástí.


Nápad – ★★★★☆
Zvolený koncept klasického orientálního vyprávění je velmi osvěžující a nosný. Samotná zápletka o naivních chlapcích a ukrytém pokladu je sice tradičním motivem, ale díky originálnímu vypravěčskému rámci působí nově a poutavě. Máš v rukou skvělý základ pro dobrodružný příběh s morálním přesahem, který čtenáře snadno zaujme.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra je naprosto pohlcující a bezchybně evokuje kouzlo Příběhů tisíce a jedné noci. Neustálé oslovování fiktivního publika a květnaté popisy čtenáře okamžitě přenesou do orientálního paláce plného vůní a barev. Práce s náladou je tvou obrovskou předností a text díky ní dýchá starodávným životem.
Provedení – ★★★★☆
Tvá slovní zásoba je obdivuhodně bohatá a text při hlasitém čtení plyne s úžasnou lehkostí a melodičností. Časté odbočky a promluvy k publiku sice mírně zpomalují tempo samotného děje, ale k tomuto specifickému žánru to zkrátka patří. Občas se objeví drobná chyba v interpunkci, avšak celková stylistika a čtivost jsou na velmi vysoké úrovni.
Celkové hodnocení:
Jedná se o nádherně stylizovaný text, který přesně plní to, co si v úvodu předsevzal. Tvůj cit pro rytmus jazyka a schopnost vtáhnout posluchače do děje jsou znakem velkého literárního talentu. Pokud si udržíš tuto úroveň a mírně vybalancuješ posun děje s vypravěčskými kudrlinkami, vznikne naprosto profesionální dílo. Rozhodně v psaní pokračuj, máš čtenářům co nabídnout!