Chvíli jsme sledovali,jak běží psi po pobřeží,zpátky do Normanova hradu.Pak mě Moran otočil k sobě,vážně se zeptal:,,Copak se stalo?”
Začala jsem mu o všem povídat a rozbrečela jsem se. Moran mě objal,snažil se mě uklidnit…
Mořský vítr. Vlny, co šeptaly příběhy. Moran mi dal nové šaty,aby mě potěšil.
Vzal mě pod moře — do jeho království.Pak do jeho krásného paláce,dovolil mi jíst barevný cukr a šli jsme i na rozhlednu,bylo to tam nepopsatelně krásné,dokonce byl vidět v dálce i Normanův hrad. Poprvé jsem dýchala s lehkostí.
Ale Moran byl čestný. Chtěl obrovi vysvětlit, že Norman není dobrý hlídač. Že bych měla být u něj — u Morana.
🌑 Zpátky v Temnovišti
Moran trval na tom,že se to musí hned vyřešit…
Odvedl mě za obrem do Temnoviště.
Tam už Norman seděl s Ínemakem u stolu. Popíjeli.
Když mě uviděl Ínemak s Moranem, tak na nás pokýval,aby jsme se usadili za nimi ke stolu,ale Norman vstal a hned — zaútočil.
Obr Normana zarazil. Zadržel ho. Norman řval vzteky,tak ho Ínemak odvedl ho do vězení.
Moran se mu omlouval.
Říkal obrovi:,,Promiň,ale Norman je špatný hlídač,když se víc napije, bývá moc zlý a neuhlídá ji, utekla mu i se psy, byla rozrušená…Chtěl jsem ji uklidnit, potěšit. Slíbil jsem,že s tebou promluvím,však víš,jsem zpátky,mohla by být raději se mnou,když budeš potřebovat!”
Obr na Morana pokýval,šli spolu ke stolu a připili si, po chvíli řekl tvrdě:
„Raději se jí vyhýbej. Její hlídač je Norman. A tak to zůstane. Dokud ho ona sama… nezabije.”
A tohle mi zas říkal. Ínemakuv pohled do mých očí byl zlý. Bez slitování na mě hučel:
,,Norman je tu jen kvůli tobě,když ho máš dost,tak ho zabij a neutíkej mu!”
V tu chvíli… jsem zmizela. Pryč. Domů. Otřesena.
🌌Noční procházka se Stínem🌧️
Seděla jsem v tichu. Jen tma. Jen já. Nevěděla jsem, jestli chci brečet, nebo se rozpadnout.Chvíli jsem zírala jen tak do tmy,pak mě takto našel Stín.
Sedl si ke mě,zašeptal:,,Přišel jsem tě uklidnit… koukám,asi to nebude jen tak snadné!”
Pak se rozhodl,že mě musí nějak vzpamatovat. Vzal mě na procházku nočním městem. Pršelo. Kapky tiše hladily střechy, stíny klouzaly po stěnách, a v tom dešti už bolest nebyla tak ostrá.Stín mě vedl deštivými ulicemi,šeptal:
,,Déšť smyje všechno,když si to budeš přát,špatné sny i všechny noční můry, chci ti říct,aby sis nemyslela,nejsi na to sama,nerad tě opouštím,nerad se s tebou loučím,hned jak to bude možné,zase se k tobě vrátím!”
A pak… Stín zmizel.
🌫️ Zesmutněla jsem,najednou jsem našla želvičku🐢. Malou. Roztomilou. Usmívala se.
Blížila se ke mně mokrým chodníkem.Vzala jsem ji do dlaně,přestalo pršet,svítalo a pak želvička zmizela…objevil se přede mnou sám Marmond! Vyděsila jsem se ho a on mi řekl klidným hlasem:
,,Taky se s tebou nechci rozloučit,uvidíme se zase u obra v Temnovišti!”