Ínemak ode mě naštvaně vstal,chytl Marmonda pod krk a praštil ho,Ohyn se raději vzdálil,obr Marmonda odhodil,ale Marmond vstal a varoval ho:
,,Jestli mě pošleš pryč,budeš toho litovat můj pane a to zase jen kvůli ní!”
Ínemak se naštval, tak moc že šel k Marmondovi.
Zbil Marmonda. Před mýma očima. Zavrhl ho. Vyhodil ho, zařval:
„Už tě tu nechci ani vidět!”
A Marmond odešel. Ne potupen. Ale poznamenán.Nedokázala jsem na to nijak reagovat.
Byla jsem s toho v šoku,zděšená a otřesená…
Když byl Marmond pryč, Ínemak byl neklidný. Jeho tvář ztratila rovnováhu. V očích měl chaos. Jeho výraz byl rozhozený. Nespokojený. Zraněný… Bez slova mě chytil do náruče a zavrčel:
„Je čas tě odvést k Normanovi.“
Obr se mnou zmizel. Mlčky. Roztržitě. Jako někdo, kdo se právě pohádal se svým srdcem. Hodil mě k Normanovi jako kámen, který nechce dál držet v ruce.
🗡️ Strašný Norman
Norman seděl se psy u krbu,bylo poznat,že tu nebyl dlouho sám,protože byl na stole velký nepořádek,židle od stolu rozházené…
Když se tu objevil obr se mnou v náručí,tak Norman mu šel hned padnout k nohám,obr mě postavil na zem před Normana,zavrčel na něho:„Hlídej ji,” poručil. A zmizel.
Norman měl zase zlost v očích.Zvědavě zabručel:,,Co dnes tak pozdě?”
Stáhl mě k sobě a vyzvídal dál:,,Co jsi pánovi provedla,že tak rychle zmizel?”
Pohla jsem ramenem,řekla:,,Obr zbil Marmonda a pak ho vyhodil,možná mu to teď vadí.”
Norman se zle zasmál:,,Vsadím se, že se to stalo kvůli tobě a tomu jeho Ohnivákovi,co?”
Když jsem neodpovídala,Norman dál hrozivě bručel:
,,No jo,zas jsi nemluva,však já se to dozvím později od obra sám,co si myslíš,že s tebe budu páčit každý slovo?”
Šťouchl do mě a vstal,šel se usadit ke stolu,zařval na své služebnictvo,aby mu donesli něco k pití a uklidili po hostech!
Pak ukázal na mě,abych šla za ním,ale nešla jsem,zůstala jsem dál sedět u krbu,tak Norman na mě zakroutil hlavou:
,,Jsi nemožná,ani se nedivím obrovi,že už tě u sebe nesnese!Určitě si k sobě brzo najde někoho mnohem lepšího,než jsi ty!A co pak bude s tebou hm?Co myslíš?Že tě nezabije?Že ti to všechno,co jsi mu prováděla,jen tak odpustí?”
Norman vedl dál tyhle protivné hrozné řeči sám usazený u stolu,pak se naštval a hodil pohárem mým směrem,netrefil mě a pohár skončil v krbu.Norman vstal,vrávoravě,vrhl se ke mě,vyděsila jsem se ho,chtěla mu utéct,ale chytl mě a řval:
,,Donutím tě mě hned teď zabít!”
Jeho hrubé chování a strašné řeči mě úplně porazily.Bylo to neúnosné.Když Norman konečně zaspal,utekla jsem–bezhlavě běžela nocí po pobřeží a se mnou běželi i Normanovi psi,byli zvláštně radostní,možná se jim líbilo se mnou utíkat.Mířila jsem i se psi do přístavu,kotvila tam Moranova loď,zdálky jsem jí poznala.Psi,jakoby věděli,kam mám namířeno předběhli mě a štěkali u mola na Morana!
🌊 Na lodi u Morana
Moran se usmíval už z dálky. Mával na mě z paluby, jako by věděl, že mě přivádí vítr bolesti. Na jeho lodi mě uvítal i se psi,bylo to od něho krásné.Moran dal psům odměnu a poslal je zpátky domů, za Normanem.
Hlasité předčítání