„Podívej se, řekla dívka, již dávno u něj stojící. Opět se mi naskytl na onen les, kterým jsme sem přišli. Okamžitě jsem si všiml, že stromy, které předtím neměly žádnou barvu a zdály se, jakoby byly mrtvé, se začali rozsvěcovat jako žárovky. Jejich barva se mi zdála sytější a krásnější, než u stromů, které jsem viděl, když jsem seděl venku na lavičce. „To je nádhera,“ konstatoval jsem celkem zbytečně a podíval jsem se vedle sebe. Trochu jsem se polekal, protože to nejnádhernější lidské stvoření, na kterém kdy spočinul můj zrak, beze stopy zmizelo.
Náhle jsem si všiml, že stojím na listu papíru, na kterém bylo cosi napsáno. Opatrně jsem ho zvedl ze země a spatřil na něm napsaný úryvek: Jakoby odnikud, najednou vedle mne seděla nádherná dívka v krásných bílých šatech, zlatými vlasy, splývajícími až po ramena a už tak dokonalý lehce pobledlý obličej zdobil pár skvostných tmavě modrých očí, které si mě prohlíželi, jako dlouho ztracenou lásku…
Ta slova jako bych už někde slyšel. Ještě naposledy jsem se zasněně podíval z okna a chvíli poté mě přirozená zvědavost donutila sáhnout na kliku dveří hned vedle. Těsně před jejich otevřením jsem si všiml několika číslic, které na nich byly vyryté.
655321. Co znamenala, jsem opravdu netušil. Byly to jediné dveře široko daleko, tak proč byla číslo na nich tak vysoká? Po chvilce přemýšlení jsem nad tím jen pokrčil rameny a otočil klikou.Dychtivě jsem očekával, co bude na druhém konci. Čekal jsem mnohé; místnost s truhlicemi zlata, knihovnu přeplněnou literaturou, o které se mluví jen v legendách, či zkrátka východ, který by mne zavedl zpátky domů.
Dveře se s tichým sténáním pomalu otevřeli, ale to, co bylo za nimi, mne dokonale odzbrojilo. Za dveřmi byla pouze panelákově šedá betonová zeď. Několikrát jsem po ní nevěřícně přejel prsty, na kterých následně zůstali šupinky prachu, a moji mysl zachvátil pocit zklamání.
Už už jsem se chtěl rozběhnout a najít někde jiný východ, když v tom jsem spatřil, jak se na zdi vytvořila malá prasklinka. Začala se pomalu zvětšovat a můj sluch zachvátil zvuk hlasitého praskání.
Po několika vteřinách se zeď rozpadla úplně a hustý oblak prachu mě donutil k dávivému kašli. Jakmile se oblak rozplynul, zjistil jsem, že za dveřmi se doopravdy skrývá prázdnota. Ten pohled mě naprosto uhranul. Jakmile jsem překročil práh dveří, naskytl se mi pohled na nikde nekončící bílou plán, která nikde neměla začátek ani konec.
Už po pár vteřinách uhrančivého zírání jsem myslel, že okamžitě zešílím. Ihned jsem se otočil na patě a rozhodl se odsud co nejrychleji odejít. Dveře se ale s rázným prásknutím sami zavřeli. Začal jsem propadat panice a zběsile lomcoval klikou. Nebylo to nic platné, stejně jako zoufalé volání o pomoc nebo pokus dveře vyrazit. Rezignoval jsem tedy na jakoukoli snahu a znovu se otočil směrem k pustině. Zůstal jsem ale s údivem stát, protože jsem zjistil, že kousek ode mne stojí židle a prostorný stůl, který tu ještě před několika vteřinami vůbec nestál.
Co bylo ještě podivnější, byl fakt, že na onom stole byl stoh čistých papírů a rozsvěcená lampa, jejíž kužel světla ozařoval velký psací stroj, ne nepodobný tomu, který jsem měl ve své pracovně. V něm byl zastrčený list papíru, na kterém byla napsána dvě slova: STŘÍBRNÁ SVĚTLA. Je to zvláštní, protože tak se měl jmenovat román, ke kterému jsem se nikdy nedostal. Usedl jsem tedy na židli a opatrně papír ze stroje vyndal. Chvíli jsem si ho fascinovaně prohlížel, aby byl následně nahrazen papírem novým. Měl jsem pocit, že musím ještě nutně cosi připsat, než se pustím do příběhu, skrytém pod tímto názvem. Posilněn myšlenkami, které mi vnuknula ona záhadná kráska, jsem začal znovu psát. V hlavě jsem viděl obraz překrásné krajiny, kterou jsem prostě musel přepsat na papír, byť jsem věděl, že se nijak netýká onoho příběhu, na který jsem se chystal vzápětí. Věty narůstaly neuvěřitelnou rychlostí a než jsem se nadál, měl jsem popsaných již několik stránek.
Co mě ale nejvíce udivilo, byl fakt, že cokoliv jsem napsal, vyvstalo z prázdnoty jako fénix z popela. Nejprve ze země vyrašil nádherný jehličnatý les, plný silných stromů, poté louka a kousek ode mne dokonce i malý potůček, ke kterému okamžitě přiskákala majestátní srna, která se z něj velmi opatrně napila a moje přítomnost jí zjevně vůbec nevadila. Když se nakonec z posledních zbytků bílé prázdnoty vynořila nádherná chaloupka z boku prorostlá huňatým, tmavě zeleným mechem, usoudil jsem, že je dokonáno a je čas rozvinout příběh Stříbrných Světel.
Za doprovodu klapání psacího stroje jsem začal tvořit další příběh. Pod mýma rukama začal vznikat další vesmír.
A byl to nádherný pocit.
Nápad – ★★★★☆
Metaforické ztvárnění tvůrčí krize a spisovatelského bloku jako cesty do vlastního podvědomí je velmi nosné a originálně pojaté. Líbí se mi personifikace múzy i konfrontace autora s jeho vlastními krutými příběhy, což textu dodává zajímavou psychologickou hloubku. K dokonalosti chybí snad jen trochu méně klišovitá podoba samotné múzy, ale celková myšlenka o zodpovědnosti tvůrce za své světy je skvělá.
Atmosféra – ★★★★☆
Od prvních řádků se ti daří skvěle budovat pocit frustrace z prázdné stránky, který plynule přechází do snové, až surreálné nálady barevného lesa. Scéna s divadelním představením je příjemně mrazivá a tvoří výborný kontrast k jinak klidnému snovému světu. Emoce hlavního hrdiny jsou uvěřitelné a čtenář snadno prožívá jeho zmatek i konečnou katarzi a znovunalezenou vášeň ke psaní.
Provedení – ★★★☆☆
Text je velmi čtivý, má plynulé tempo a tvé popisy prostředí jsou barvité a vizuálně podmanivé. Pozor si však dej na časté gramatické chyby, zejména ve shodě přísudku s podmětem (oči si mě prohlížely, vzpomínky se začaly vracet) a na občasné krkolomné tvary přechodníků. Dialogy občas působí trochu strojeně a pateticky, zkus je příště více přiblížit přirozené mluvě, ale celkově příběh i tak krásně odsýpá.
Celkové hodnocení:
Přečetl jsem tvou povídku s velkým potěšením, protože z ní čiší upřímná láska k literatuře a tvůrčímu procesu. Ačkoliv text potřebuje pečlivější korekturu a jemné uhlazení dialogů, tvá fantazie a schopnost vizualizovat myšlenky jsou na velmi dobré úrovni. Rozhodně v psaní pokračuj, máš obrovský potenciál tvořit světy, které čtenáře pohltí.